Temnota

Viděl jsem už asi čtyři gialla a mohu tedy erudovaně tvrdit, že Tenebre bylo vynikajícím zástupcem svého žánru se všemi patřičnými ingrediencemi, černými rukavicemi počínaje a vrahem skrytým ve stínu konče. Zabijákova identita se mi sice poodhalila dříve než "překvapivě" vyskočil do záběru se sekerou a šíleným výrazem ve tváři ( a aby nedošlo ke spoileru, mužským rodem nedefinuji pohlaví), nicméně to v případě tohoto vydařeného Argentova majstrštyku byla jediná drobná vada na kráse. Chytlavé bylo totiž všechno ostatní, od příběhu až po odhalená ňadra italských div, zejména Mirella Banti byla přímo božská ! Vrcholem však byl závěr s explozí brutality, která se jen tak nevidí. Povedený filmový zážitek pak dokreslila dokonalá hudba a všudypřítomná kontrastující červeň. Spokojenost téměř maximální. (17.01.2014)

Kdybych se běžně holil břitvou, měl bych příště asi problém. Kdybych nerozštípal kalačem tu hromadu dřeva za barákem dneska, měl bych zítra další problém. A kdybych byl ve štábu Daria Argenteho třeba jen best boyem, taky bych se necítil zrovna nejbezpečněji. V tom filmu je totiž víc mrtvol než na hřbitově, vraždí se po každém druhém střihu, až jsem se ke konci začal modlit, aby přežil aspoň kameraman a já to mohl dokoukat. Za mistrovský opus bych Tenebre neoznačil, ale cením si toho, když se ve filmu něco děje. Protože není horšího hodnocení, než slovo nuda. (Challenge Tour 2015, film č.24) (22.04.2015)

Žánrem giallo ve svém věku překvapivě nepolíben jsem si vybral Argentovu polonahou děvku Tenebrae a musím přiznat, že vyzbrojen teoretickými znalostmi jsem zažil mírné zklamání. Disco-rockové syntezátory od Goblinů jsou svou zdánlivou nepatřičností stejně geniální, jako ty u Carpentera, nápaditá kamera proplouvá chladným, lehce futuristickým prostředím a jen tak mimochodem inspiruje slavné tvůrce (vrah skrytý za siluetou oběti se pak třeba objevil v Raising Cain od De Palmy) a pokud jste perverzní, barevná stylizace mordů vám naznačí, že když budete chodit v tmavém oblečení, vrah po vás nepůjde. Na druhé straně však stojí pochybná zápletka, která slouží jen jako unavený převozník mezi jednotlivým vražedným běsněním, bídné herecké výkony (zde vládne Nicolas z Angeliky se svým směšným přízvukem) či chyby a náhody, které se u méně slavných tvůrců vždy s gustem kritizují (mladá dívka z hotelu se pronásledována vytrvalým psem dostane přímo do doupěte vraha). Metafikce? Dualita? Sexuální odchylky? I kvůli výše uvedenému mě prostor pro amatérské filmové analytiky nechal naprosto chladným. Chci po téhle zkušenosti ještě vidět nějaké giallo? Půjčím si Doylea: „Když vyloučíme všechno nemožné, pak to, co zůstane, ať je to jakkoli nepravděpodobné, musí být pravda..“ (08.08.2019)

ak tu sa tak Argento odviazal, až to nakoniec trochu neustrážil. Dovtedy jeho najbrutálnejší film a zároveň aj s plejádou krásnych žien, ktoré skončia hádajte asi ako. Bohvie čo sa režisérovi honilo hlavou pri písaní a na koľko žien bol práve naštvaný. Niektoré scény mimo vrážd pripomínajú scény z filmov Tinta Brassa, to len aby ste vedeli, do čoho tentokrát idete. Pointa je, ako to napísať, proste divná, čo nie je priamo kritika, len konštatovanie. (30.09.2021)

Kostrbaté jsou některé triky a závěr, ale co se musí filmu nechat, to je naprosto skvělá hudba, kterou má svědomí kapela Goblin, s kterou Dario často spolupracoval. Abych byl ale přesnější, hudbu natočila pouze trojice členů této kapely, která je jinak čtyřčlenná. Na soundtracku jsou uvedeni jako Simonetti-Morante-Pignatelli, tedy nikoli jako Goblin. Ale je to opět jejich hudba, která film ještě o něco pozvedá. (29.04.2016)