Vedlejší účinky

"Deprese je neschopnost tvořit budoucnost." Celých 36 minut jsem znuděně sledoval postavy polykající prášky, v polospánku vstřebával informace o vedlejších účincích a souhlasně přikyvoval při kritice farmaceutické lobby. Jenže pak přišlo jedno kuchnutí a mávnutím kouzelného nože se nudný film změnil ve vynikající podívanou, ve které najednou dávalo smysl i veškeré počáteční tlachání. Zkusím sám sebe ukecat, abych přehlédl nezáživnost úvodní třetiny filmu a dal filmu pět hvězd, ale patrně jsem příliš zásadový na to, aby se mi to podařilo. (11.03.2014)

Je to zcela prosté. Žena, kterou (si) léčil, zabila svého manžela. Nebo ne? Za normálních okolností kvituju s povděkem, snahu režiséra, být stále minimálně o krok před divákem. Má to však jeden (malý) háček resp. jedno (veké) ALE. Závěr (mi) musí bez jakýchkoliv pochybností dokázat, přesvědčit (mě), že to mělo smysl, tj, nebylo to (všechno) na efekt. Při vší úctě resp. veškeré upřímnosti, nejsem si zdaleka jistý, že toto je ten případ. To Rooney Wayne, v obrovském detailu mé velkoplošné plazmy, vztekající se po prohraném matchi na Anfield Road a C. Zeta-Jones v černých obroučkách a černé průsvitné blůzce, zahřívající mi pelíšek, připravená kdykoliv vyskočit a doplnit zásobu tekutin, tj, vyměnit prázdnou kuželku za plnou a (spořádaně) čekající na svoji (naši) chvilku resp. závěrečný hvizd, je kombinace, o které jsem naopak (se svolením „sharka Gordona Gekka“ ) bez jakýchkoliv pochybností přesvědčen. Prosím, že postrádáte, v mém (pelíškovém) výčtu jméno Rooney Mara?! Já NE! (Tolik k místní verbal(ní) diskuzi na téma Rooney) P.S. i přes zmiňovaný, uspěchaný (vzhledem k precizně odvyprávěné předchozí části) závěr, si tenhle chameleón SPOILER, tvářící se z počátku jako čistokrevné psychologické drama hroutící se ženy (manželky), aby posléze přehodil výhybku v drama soudní, vypovídající o síle resp. zrůdnosti molochu zvaného farmaceutický průmysl a svou pouť poté zakončivší jako čistokrevná (krimi) detektivka, svou pozornost, zcela po právu, zaslouží.Chirurgicky precizní, patřičně chladný, (vše) s příkladným odstupem komentující resp. sledující, ale...to slovíčko se mi vkrádá do mysli jako červotoč zavrtávající se stále hlouběji do kůry vašeho neošetřeného srubu.....kalkul. Pravda, je to čistě můj osobní problém (pohled). (A)nebo ne? 78% (19.09.2013)

Okolnosti a biologie. My všichni jsme jejich obětí… Kapitán Soderbergh zaslouží pochvalu, jak zaoceánský parník s obžalobou farmaceutických praktik umně stočil do proudu krimi-thrilleru takřka Hitchcockových rozměrů, aniž by si na palubě někdo zlomil pádem nohu, či začal zvracet. Asi to bylo tím, že se pořád plulo v nekonečném moři peněz.. Když jsme u toho Hitche, dvě věci by určitě udělal jinak. Jednak by se závěr nesnažil koncipovat jako stavbu věže vršením kostek až za hranici stability pointy a film by nesl jméno „Muž, který sebou nechtěl nechat vyjebat“.. Jak tak koukám na komentář verbala, u něj jako vedlejší účinek Vedlejších účinků hrozí sexuální dysfunkce vyvolaná vhledem Rooney Mara. Neviděl bych to tak černě. Stačí si představit, že do ložnice místo ní přijde v saténovém negližé Rooney Wayne a hned se některé věci nezdají zas až tak hrozné.. (06.08.2013)

Steven Soderbergh to pere zase jiným směrem. A znovu prakticky suverénním způsobem. Jeden z nejlepších amerických režisérů současnosti do své filmografie prakticky každý rok přidává další žánrově a tematicky zajímavý titul, který ví, jak překvapit. Tentokrát novým antidepresivem, které má stát za chybným postupem sebevědomého psychiatra. Depresivní a navenek křehká pacientka totiž pošle na onen svět svého nedávno z vězení propuštěného manžela. Jak je ale zřejmé, všechno bude ve výsledku kapku jinak, což značí i fakt, že se tu několikrát podaří změnit hlavního hrdinu a vlastně i samotný žánr. Vše podporuje jistý a odtažitý Soderbergh, který je vždy kousek před divákem, minimalistická hudba a hlavně herci. Ne všechno mi ale dokonale sedlo, takže si dám možná velmi brzy druhé kolečko!! Ale i napoprvé dobré!! (14.08.2013)

To, co se zpočátku jeví jako hluboká reflexe ,,Prozac Nation" v temnějším proudu západní civilizace, změní se postupně ve strhující krimithriller. Steven Soderbergh výborně vybalancoval obě roviny a především skvěle rozehrál jeden ze základních uměleckých, ale i obecně lidských, aktů, totiž prvek hry, v tomto konkrétním případě hry s divákem. Nahlížení na jednu a tu samou událost dvěma rastry, dvěma úhly pohledu, dvěma páry očí, přičemž divákovi je nejdříve umožněn jeden pohled a posléze ten druhý, který onen prvý zcela neguje a danou událost významově úplně převrací. Soderbergh tak šikovně poukazuje na nesnesitelnou lehkost manipulování s médiem filmu, respektive s médii jako takovými. Na to, jak moc nás a naše životy ovládá kdosi neviditelný pomocí fenoménu informace a nakládání s ní. Ostatně přímo ve filmu jedna z postav pronese větu o tom, že když lidé vidí reklamy v televizi na to, že lék je dobrý, uvěří. Film také mimoděk reflektuje současnou krizi mužské role, neb v něm tvůrci modifikovali klasický souboj dvou mužů a proti muži tentokráte postavili coby protivníka dvě silné ženy...v dané historické fázi emancipačních snah archetyp muž proti muži už je asi jen zaprášený archaický přežitek. Každopádně je úžasné, jak Steven Soderbergh jde pokaždé v každém svém novém filmu záměrně zcela neznámou cestou a probádává zase další nový žánr, jeho odvaha je opravdu příkladná... (16.01.2014)