Dvanáct křesel

Při hodnocení tohoto filmu je nutné mít na mysli ještě více dobu a její kontext, které provázely jeho zrod. Teprve potom je možné přihlížet k tehdy netradičnímu koprodukčnímu česko-polskému propojení a k hodnocení tandemu Burian-Dymsza. Zdá se mi, že přenesení do polských reálií bylo šťastné právě tak jako Burianovo napojení na rozporuplnou osobnost polské kabaretní múzy. Skutečnost, že film se se svou poetikou snad nejvíce blíží dobovým americkým vzorům končícího "zlatého věku grotesky" i špičkovým filmům OSVOBOZENÝCH, režírovaných rovněž Fričem, činí KŘESLA historicky mimořádně zajímavá a přínosná. Některé nedostatky, více či méně právem vytýkané mými předkomentátory na tomto fóru, se jeví ve světle této souvislosti a zejména celkové úrovně burianovské filmografie jako pominutelné a překlenutelné. Burianův výkon tak i v tomto případě naznačuje skutečné možnosti tohoto mimořádně nadaného dramatického umělce, které dalekosáhle přesahují někdy až příliš lidovou produkci stále nepřekonaného "krále komiků". (14.02.2010)

Burianovská komedie na hranici klasické grotesky. Uběhaná, téměř akční, plná situačního humoru, který však utlačuje tradiční Burianovu slovní ekvilibristiku. Bylo to sice netradiční, stejně jako uvržení Buriana do polských reálií, bohužel to příliš nefungovalo. Stejně jako nefungovala dvojice Burian-Dymsza. Jsou nekompaktibilní a navíc ve snaze přizpůsobit se jeden druhému nakonec oba v kompromisech utopili svou osobitost. A když na to přijde tak nefungovala ani dvojice Frič-Waszyński. Jakoby se nemohli dohodnout co vlastně chtějí natočit a nemyslím, že ten dojem vyvolává neúplnost dochované kopie. Občas selhává i tempo a některé scény jsou očividně přetažené, i když kdo ví, třeba prvorepublikové publikum bavila pětiminutová scéna Burianova převalování na tvrdém "loži". (15.07.2012)

Rok 1933 znamenal pro domácí kinematografii jeden z rozhodujících okamžiků. 25. ledna byly slavnostně otevřeny moderní filmové ateliéry na Barrandově, které brzy zaujaly pozornost zahraničních koncernů. A v této vzrušené atmosféře vzbudila zájem diváků i kritiky česko - polská koprodukce nové veselohry s Vlastou Burianem. Ten si za pouhé čtyři roky existence zvukového filmu vydobyl výsostné postavení takřka po celé kontinentální Evropě (zejména v Německu a Rakousku) a jeho popularita měla být využita i ve prospěch polských ateliérů Falanga. Námět sovětských autorů Iljy Ilfa a Jevgenie Petrova obratně přepracoval Karel Lamač, který z neznámých důvodů přenechal režii celého projektu svému příteli Martinu Fričovi. Ten byl ovšem vytížen několika rozpracovanými filmy v Československu a tak polské koprodukci nevěnoval dostatečnou pozornost. K Burianovi byl přiřazen oblíbený polský komik a kabaretiér Adolf Dymsza, jen stěží se vyrovnávající živelné nátuře a improvizačnímu vodopádu krále komiků. Snímek postrádá provázanost jednotlivých sekvencí a tříští se do několika samostatných kapitol, pojatých spíše ve stylu americké němé grotesky (eskapáda s nalezenými křesly). Kameramanské fiasko Antonina Wawrzyniaka navíc doplňuje technicky bídný stav neúplné kopie. I přesto nezbývá než hořce litovat, že podobných omylů a uměleckých proher nevzniklo více. Sledovat totiž na plátně Vlastu Buriana v jakékoliv konstelaci je dnes pro milovníky neopakovatelným zážitkem. (28.12.2008)

První koprodukční polsko-československý film byl zároveň první filmovou adaptací klasického textu Ilfa a Petrova, který pro film upravil Karel Lamač. Jen do roku 1945 vzniklo dalších 6 verzí, mezi nimi například Šťastný smolař (13 Stühle, 1938) s Heinz Rühmannem a Hansem Moserem v hlavních rolích. V československo-polském prostředí téma připadlo dvojici Vlasta Burian a Adolf Dymsza. Režírovala je dvojice Mac Friče a Michala Waszyńského a vytvořila tak pro sólistu Buriana jedno z nemnoha partnerství jeho filmové kariéry. Do té doby byl Burian párován s komičkami Zdenou Kavkovou a Anny Ondrákovou, později si vystačil s nahrávači ze svého divadla Čeňkem Šléglem a Jaroslavem Marvanem. Dnes je bohužel k dispozici neúplná kopie filmu a proto není zcela jednoznačně možné zhodnotit jeho skutečné kvality. Chybí také srovnání se soudobými polskými filmy, ze kterých by bylo zřejmé, že například Waszyński s Dymszou nebo Pogorzelskou pracoval opakovaně. Formálně jde spíše o zvukovou grotesku, což v soudobém kontextu čs. filmu patří mezi unikáty. Vladimír Just například tvrdí, že Burian byl nakonec stejně populární v německy mluvících zemích jako v Polsku a mezi postavami z loutkového divadla se Vlasta Burian stal synonymem pro Kašpárka. Ostatně na tradici partnerství s polským filmem se navazuje dodnes a v historii obou kinematografií můžeme najít takové tituly jako Co řekne žena (1958), Kukačka v temné lese (1984), Zátah (1985), Jestřábí moudrost (1989), Je třeba zabít Sekala (1997), Všichni moji blízcí (1999), Král sokolů (2000, který byl koprodukcí také s Maďarskem), Karamazovi (2008), Legenda o létajícím Cypriánovi (2010) nebo Lidice (2011). (21.02.2009)

Po letmém nahlédnutí na pár informací o autorech předlohy, Iljy Ilfa a Jevgenije Petrova, mi srdce lehce poskočilo radostí. Ranný Burianův film, že by si vzal za vzor dílo, které v sobě pod humornou slupkou skrývá nějakou závažnější a ne dvakrát příjemnou myšlenku (jak, mimo jiné, píše Šandík)? Jiný letmý pohled, sice ten na zdejší hodnocení, však zase usadil srdce na původní místo a ono už tam zůstalo. Ostatky předlohy na sebe vzaly podobu jednoduché taškařice vyprávějící o tom, čeho všeho je schopen člověk omámený vidinou bohatství. Ony skutky však mají, až na dvě vzácné a kvalitativně lepší scény, podobu pouhého rádobyvtipného pobíhání na místa, kde by se ono kýžené bohatství mělo nacházet. Tou první scénou je Burianovo opuštění fungující živnosti ve stylu: "Teď jsem bohatý a po mě potopa," tou druhou pak úplný závěr. Tyto scény však kvalitativně vyčnívají pouze v rámci zbytku filmu, v jiných snímcích by nejspíše i ony zapadly. Dovolím si nyní od uživatele Barta vypůjčit slovo "nesourodá", které zmiňuje v souvislosti s ústřední dvojicí a rozhodně se v tom nemýlí. Burianovo herectví dobře známe, věnujme se tedy Dymszovy. Nechci tvrdit, že jeho herecké schopnosti zaostávají míle za Burianem, tak je tomu myslím jen (anebo hlavně) v ozvučených scénách. V těch němých je znát, že Dymsza má zřejmě zkušenosti s groteskou. Je spíše mimem, než "zvukohercem", což, myslím si, čiší už ze zdejší galerie. Nesourodá však zřejmě nebyla jen dvojice herecká, ale i režisérská. Jedna její část nejspíš tlačila film k němé grotesce, druhá (a hádám, že to byl Frič) ke zvuku. Není divu, že film je potom takový bastard. No, a když už jsem se tak rozepsal, za zmínku mi stojí ještě scéna první, z poloautomatizované rychloholírny. Nepřipomíná nápadně Chaplinovu Moderní dobu? Mně tedy moc - ovšem i ona může sloužit za příklad destrukce původní myšlenky. V Moderní době lze vidět varování před odlištěním v přetechnizované společnosti, která je hnána pouze touhou po efektivitě, ve Dvanácti křeslech jde jen o takovou vycpávací legrácku. Silná *. (07.01.2009)