Hordubalové

Filmová klasika, na níž se scénáristicky podílel autor předlohy Karel Čapek. Proto předpokládám, že se film držel autorovy představy. Váhal jsem mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, jednu jsem nakonec přece jen ubral, protože proti jiným Fričovým filmům je především vedení herců slabší, snad to zapříčinil i jejich výběr. Frič si tu naposledy vybral do hlavní role svoji manželku Suzanne Marwille, která rozhodně byla pro zvukový film takřka nepoužitelná, mladšího Hordubala hrál aqž příliš jánošíkovsky pojatý (skákání přes hory a doly) Paľo Bielik, a tak proti těmto dvěma stojí jen výjimečné výkony Jaroslava Vojty (jedna z jeho nejlepších rolí) a Františka Kováříka. Scéna v Mišově chalupě v horách, kde se ptá Hordubal, zda je správné vzít si život, mě doprovází v krizových chvílích i mým životem... (05.11.2015)

Režisér Martin Frič hledal nové herecké příležitosti pro vynikajícího Pal'a Bielika a současně chtěl českému zvukovému filmu vrátit jednu z nejzářivějších hvězd němé kinematografie, svou ženu Suzanne Marwille. Nakonec se rozhodl s oběma herci, se kterými jej pojil mimořádně silný vztah, natočit příběh o Juraji Hordubalovi a jeho ženě Polaně, která se v době, kdy hospodář těžce vydělává peníze v Americe, stala milenkou čeledína. Román Karla Čapka Hordubal měl všechny vlastnosti silného filmového námětu. Dramatický sevřený příběh, v němž se pohybovaly plnokrevné postavy, se odehrával uprostřed přírody a poskytl opět možnost, tak jako předtím v Jánošíkovi, zachytit tyto krásy prostřednictvím uchvacujících obrazů kameramana Jaroslava Blažka. Přestože v průběhu natáčení vznikly neshody mezi Karlem Čapkem, Karlem Hašlerem a majitelem Lucernafilmu Milošem Havlem, podařilo se nakonec všechny chmurné prognózy rozehnat a navzdory vynuceným úpravám zachovat hlavní myšlenku příběhu. Filmové plátno potom ovládl proti všem předpokladům vynikající Jaroslav Vojta, jehož mimořádná herecká kreace s přehledem převálcovala všechny ostatní postavy a přinesla důkaz o tom, že český film může směle konkurovat vyspělé zahraniční produkci. (03.10.2008)

(18x) Fascinující mnohovrstevnatý první díl Čapkovy trilogie Hordubal (Povětroň, Obyčejný život) ve filmu podle autorova scénáře doslova rozkvetl a dozrál. Ačkoli byl vystaven hned několika nepřízním - nejprve podmínce obsazení Bielika, kterému po Jánošíkovi byl Frič zavázán - a po té Havlovu egu, který pro osobní neshody s Čapkem stáhl v polovině prvního týdne film z Lucerny. Ovšem kritika se ozvala a ze zahraničí přicházely také jen samé kladné ohlasy. S odstupem času se tedy nemusíme nechat zviklat soudobou malicherností a můžeme Hordubaly shlédnout s plným uspokojením. Čapek umě zakomponoval do děje slovenského Tarzana a samotářský Juraj v podání Vojty tak získal zajímavou novou linii s bratrem Michalem. Samozřejmě, klíčové momenty z literární předlohy mu upřeny nebyly a proto nechybí ani jeho elektrizující samotářské putování a rozmluvy s bačou. Polana Hordubalová Suzanne Marwille prožila svůj život jako gazdová ve zcela reálných rysech. Pro jedny oči byla přitažlivá, pro jiné šlachovitá. Smělý Mirko Eliáš jí byl ideálním Maňou. Diváci si s hvězdou prvního formátu nemohli přát lepší rozloučení. A samotný závěr u soudu? Nebyl hlavní myšlence celého díla nic dlužen, na rozdíl tedy od laciného moderního remaku, kterému postačilo děj interpretovat z pouhých dvou třetin. Pakliže původně stejně komplikovaně přijatá Řeka dnes dostála plné rehabilitace, všimněme si také tohoto výjimečně zralého díla. (19.02.2009)

Film výrazně narušuje postava Michala Hordubala. Bielikovi měl někdo vysvětlit, že už nehraje Jánošíka. Ty jeho akrobatické výkony byly jednak trochu legrační, jednak patřily do jiného filmu. Navíc jeho přítomnost u Hordubalova domu byla naprosto nesmyslná a také se ve filmu nakonec nijak neobjasnila. Špatným rozhodnutím bylo i obsazení Hordubalovy manželky. To, že nemá ve scénáři mnoho textu, neznamená, že tu roli může hrát i vosková figurína. Zvláště když stojí vedle herce takového formátu jako Jaroslav Vojta. Jinak se jedná o velmi povedené dílo, zvláště pokud bereme v úvahu rok vzniku. Mezi studiovými konverzačními snímky té doby je to nepřehlédnutelný film. Tedy byl by, pokud by ho dávali častěji v televizi. (24.03.2023)

Velmi zdařilý přepis románu Karla Čapka. Rozhodně zdařilejší, než pozdější zpracování režiséra Balíka. Mlčenlivé scény v Hordubalově rodině a zvláštní půvab Suzanne Marwille zabíraný detailem kameramana Blažka byly velmi působivé. Režisér Frič zvolil netradiční obsazení. Jednak to byl Vojta v roli Juraje Hordubala, Fričova žena Marwille v roli Polany a především vysoký a urostlý Paľo Bielik jako Hordubalův bratr Michal. V ostatních rolích měl režisér také šťastnou ruku a to v případě Mirka Eliáše jako Štěpána nebo Františka Kováříka jako bači Míša. Suzanne Marwille patřila mezi herečky, kterým příchod zvuku zničil jejich filmovou kariéru. Její síla spočívala především v zajímavém obličeji, nikoliv v herectví jako takovém. A proto jí role mlčenlivé Polany rozhodně sedla. (16.05.2006)