Legenda o Kašparu Hauserovi

Neskutečná absurdní ujetina, u které jsem se skvěle bavil, ale podruhé to asi vidět nemusím. Vystupuje zde jen pár postav - kromě Kašpara ještě Šerif-Učitel, Dealer, Kurva, Kněz, Chlap s mulou (některé postavy dokonce mají na zádech nebo na břiše své pojmenování), odehrává se to na pobřeží moře a nějaké rozpadlině na kopci, a koketuje s UFO, diskotékami a DJy, zabrousí to i k víře (skvělá scéna, jak Kněz blábolení Kašpara pokládá za promluvy svatého muže a hned ve všem něco vidí). dojde na parodii všech těch klišé romantických filmů, jak se chudá holka chce dostat pryč z venkovského prostředí do světa - a to celé je natočeno černobíle, přičemž kamera se mi hodně líbila a z toho mála vykouzlila sugestivní prostředí. Říkám, přes svou ujetost se mi to líbilo, bavilo mě to, ale podruhé to asi fakt vidět nepotřebuju. (24.12.2023)

Je to něco jako kdyby se mladej Herzog (někdy v období trpaslíků) rozhodnul natočit Kaspara Hausera a noc před natáčením koukal na dafpunkovskou Electromu.. V zásadě je mi to sympatické a z principu tomu fandím, ale když položím ruku na srdce, musím si přiznat, že 70%síly filmu tvoří hudební složka, především pak skoro až katarzní finále, které v člověku zanechává pocit, že ten film byl vlastně lepší než byl ve skutečnosti. Asi by tomu prospělo zkrácení. Nemyslím prostříhat ale spíše urychlit.. V každé druhé scéně zdlouhavě sledujeme jak Šerif nekonečně žvatlá do prázdna a Kaspar se epilepticky vlní v rytmu čehosi. Je to sice svým způsobem vtipné a roztomilé, ale filmu to ubírá na dynamice a divák má pocit, že vlastně kouká do prázdna. Tím spíš když příběh samotný je cosi co by se dalo naškrábat na dva plátky toaleťáku a ještě by zbylo místo na obrázek.... Ale jak říkám, fakt je mi to sympatické. Počínaje Gallovým hereckým exhibouštvím, přes zvukařské mikrofóny v záběrech a rozkošnou Elisu, až po ten parádní finish.... Subjektivně za 4, objektivně 3.. Podtrženo sečteno 3,5 (03.10.2018)

Podobně, jako v případě některých místních uživatelů, dalo by se s určitou nadsázkou říct o Vincentu Gallovi, že je tak trošku herecký uchylák. Hraje povětšinou v různě hodnocených filmech, ty však mají jeden společný znak. Jsou úplně jiné, než na jaké jsme zvyklí a to je přesně i ten případ Kašpara Housera. Vůbec se tady nebudu pouštět do nějakého hlubšího, teoretického rozboru, co to mělo vlastně celé za význam, to ani náhodou. Zkusím jen svými vlastními skromnými slovy říct, jaká na mě tahle šílenost zanechala dojem. A ten je rozhodně pozitivní, řekl bych málem stoprocentní. Počínaje hudbou, přes herce, neherce, příběhem, nepříběhem a konče již výše jmenovaným Vincentem, kterému tahle role sedla, jako špunt do dřezu. Naprosto dokonale, což můžu říct s klidným svědomím o tomhle celém, grandiózním spektáklu. Skoro pět. (20.02.2015)

Kašpar Hauser je oním slabým, bolavým místem (blind spot) evropské kultury, nebo alespoň jejího středoevropského prostoru – oním místem, kterého se na vašich zádech dotkne slepá masérka národního družstva házenkářek a řekne: "Tady to je!" A vy vykřiknete bolestí. Davide Manuli, k mému potěšení, rozšířil tento (dále již jen) problém do Středozemí (Sardinie je místem kam Kašpara Hausera nezavál vítr, ale přivlekl jej tam mořský proud). Film se může zdát parodií na Wassermannovu verzi Kašpara Hausera, ale rozhodně tomu tak není; má všechny atributy této mystické legendy; dokonce mě zaráží, jak dobře se milánskému autorovi zdařilo postihnout její podstatu. Myslím, že k tomu přispěla i volba třicetileté Silvie Calderoni, která hrála Kašpara, a jejíž výkon (pro mě především ve scéně na houpačce) byl přímo ohromující a ochromující. Sám Jacob Wassermann nazývá tento problém „Trägheit des Herzens“ (setrvačností srdce). V posledních letech Evropa sténá a kvílí, jak se snaží "řešit" problém Arabů, potažmo emigrantů, potažmo cizinců a v konečném důsledku všech "jiných" lidí. Nikdy se to však nepodaří, pokud nevyřešíme problém zvaný "Kašpar Hauser". Německé jméno Caspar (česky Kašpar) je odvozeno z perštiny: Ghazbar („ghaz“ poklad a „bar“ strážit/ chránit) znemaná strážce pokladu Jiná recenzentka případně reflektuje podobnost často používaného slova "sono" (jsem) s často frekventovaným činem "suono" (zním, hraji). (10.01.2018)

Těžko uchopitelný trip (V rytmu techna? Nebo dubstepu? Omlouvám se, ale vážně netuším, mé hudební preference jsou přeci jen někde jinde.), který si neuvěřitelným způsobem užívají všichni zúčastnění a pokud se naladíte na tu správnou vlnu, existuje velká šance, že si ho užijete společně s nimi. Snímek, na který se se mnou (a ostatně ani beze mě) nebude chtít nikdo z mých známých nikdy podívat, protože ho budou považovat za jeden z těch mých „divných filmů“. Hm, jejich smůla. Já se k němu budu rád vracet, stejně jako jsem se za poslední hodinu několikrát vrátil k závěrečné scéně z lomu (ano, hudba v Kašparu Hauserovi je oproti mým původním předpokladům a navzdory nemalé dávce skepse jedním slovem výtečná). Film o ničem a o všem. 85% (04.02.2014)