30 minut po půlnoci

Obsahuje SPOILERY. Boj proti terorismu na způsob Fincherova Zodiaca, jiné dlouhé detektivky bez uspokojivého závěru. Zločinec zde sice je po dlouhém a vyčerpávajícím pátrání dopaden, ale velkou satisfakci to nepřináší ani hlavní postavě, ani divákovi. Maya dá v posledním záběru po několikaletém pracovním zápřahu průchod svým emocím, aby si uvědomila, že vyřešením případu ztratila jediný životní cíl. Stejně jako pro Jamese z Hurt Lockera pro ni služba vlasti představuje emocionální výplň existence. Myšlenkou dostat národního nepřítele číslo jedna přitom není posedlá od prvních minut a my tak můžeme paralelně s vyšetřováním sledovat její charakterovou proměnu z vyjukané holky, která právě dokončila školu a teď šokovaně sleduje brutální výslechové metody, v bezcitnou svini, která bez rozpaků využívá svých pravomocí. Výraz „motherfucker“ pro popis své osoby použije v nadsázce sama, snad i na důkaz umrtvení posledních zbytků své ženskosti. Procedurální thriller se velmi elegantně prolíná s psychologickým dramatem, aniž by bylo třeba jediné odbočky do hrdinčina osobního nebo soukromého života, který v podstatě ani neexistuje. Její rodinu nepoznáme, přátele ani domov nemá. Je zároveň viníkem i obětí štvavého honu na teroristy. ___ Knižní rozdělení filmu do kapitol nejenže rytmizuje vyprávění, zároveň vytváří divácké očekávání, které následně není naplněno. Stejně nám požitek z filmového napětí upírají velmi konkrétní fakta (kolik je v úkrytu lidí) a titulky s konkrétním určením času a místa, neboť díky zpravodajství povětšinou víme, k čemu tehdy a tam došlo. Jednotlivé epizody nejsou soběstačnými celky s jednoznačnými pointami a nenahraditelným místem v celkové struktuře vyprávění. Jde o trsy informací bez pevné kauzální provázanosti. Epizodické vyprávění není maskováno důsledným "zaháčkováním" jednotlivých scén, protože ani ve skutečnosti neprobíhalo pátrání plynule (jedno zjištění vede k dalšímu), nýbrž skokově. Namísto stěžejních dějových odhalení se objevují jen další dezinformace a slepé uličky. Vyšetřování má podobu řetězce šťastných náhod a intuitivních rozhodnutí, narušovaných selháními lidského faktoru. Implicitně je prvek (ne)štěstí přítomen ve dvou scénách: krátce před osudovým Setkáním přeběhne přes cestu černá kočka a v den zásahu „kanárci“ zabíjejí čas házením podkov. ___ Jde o sběr dat a práci s pravděpodobností, nikoli o vyvozování jasných závěrů, pročež rozhodující okamžik připomíná situaci à la Schrödingerova kočka. Na pouhé nositele informací, v krajním případě na pouhopouhé zkratky, jsou redukováni také lidé, kteří buď něco ví a je třeba to z nich dostat, nebo mohou klidně zemřít (případně být bez dlouhého vysvětlování někým vystřídáni, jako šéf CIA). Není důležité, jak se kdo jmenuje a co dělá ve volném čase, ale co ví. Veškeré dialogy, ať v kanceláři nebo v restauraci, se sbíhají k témuž – k práci. (Informačně přehlcený je již prolog s mnoha překrývajícími se zvukovými nahrávkami z 11. září a k nejznepokojivějším momentům filmu patří průlet kamery místností zaplněnou servery,) ___ Maya z tohoto hlediska představuje další nerdovskou postavu současné kinematografie. Výjimečně inteligentní, zaměřená na fakta, lhostejná k citům (a stravující se jídlem dost pochybné úrovně). Vojáky, kteří pro ni vykonávají špinavou práci, bere takřka jako herní avatary, kteří mohou zemřít, ale jí samotné to nikterak neublíží. Během jedné z výslechových scén jí stačí, aby dozorci poklepala na rameno, a ten za ni udeří vězně. Závěrečná akce pak připomíná jeden z levelů her typu Call of Duty – několik vojáků bez individuality metodickým pročesáváním jednotlivých místností rozlehlého sídla postupuje k hlavnímu cíli. Nemáme, s kým bychom se identifikovali, do tváří zřetelněji vidíme jen některým obětem. Žádná heroická hudba nebo snaha vytvářet napětí. Tělo zastřeleného bin Ládina má v konečném součtu nižší hodnotu než nalezené datové nosiče a tištěné dokumenty. Informace jsou příznačně cennější než lidský život, o čem svědčí i prostředí, v němž se Maya po většinu filmu pohybuje. Neustále obklopená monitory, štosy papírů a datovými médii. Největší kulturní zážitek pro ni představuje prohlížení si obrovské obrazovky se satelitním záběrem teroristova domnělého úkrytu. Jako kdyby šlo o videoartovou instalaci v galerii. ___ Ve Spojených státech vyvolal film velké pozdvižení údajnou apologetikou mučení. Vnímat však Zero Dark Thirty coby fikcionalizaci spravedlivé pomsty za 11. září považuji za důkaz mimořádné divácké necitlivosti vůči vyjadřovacím prostředkům filmu. Mučení nemá podobu divácky vřelé atrakce, ale nepříjemného hororu, kdy nás kamera v jednu chvíli nutí přijmout hledisko oběti. Není to waterboarding, co vyslýchaného přiměje říct požadované informace, nýbrž teprve „lidský“ dialog u stolu a společného jídla. Jak jsem již zmínil, nátlakové metody nejsou ospravedlňovány ani tím, že by vedly k jasným zjištěním – až do finále se sází na nejistotu. Film si po celou dobu klade otázku (a nás směruje k témuž), stálo-li to všechno za napáchané zlo. Odpověď sice nedává, ale dostatečně politický (navzdory režisérčiným prohlášením o nepolitických záměrech) je už tím, že příběh o likvidaci amerického nemesis nepředkládá v podobě žánrové střílečky, jejíž sledování by nabízelo pocit jakéhokoli zadostiučinění. Čím nechci zpochybňovat výjimečnou řemeslnou úroveň snímku, k níž nelze mnohé namítat, ať už se budeme bavit o kameře, zvuku nebo střihu. ___ Pro ty, kdo dokáži ocenit film, který je vtahující navzdory tomu, jak moc je divácky nepřístupný (resp. je vtahující tím, jak je nepřístupný), jde o to nejlepší, co v Hollywoodu loni vzniklo. 90% Zajímavé komentáře: FlyBoy, Traffic, Wisborg, T-pack (18.02.2013) (méně) (více)