Stejná srdce

Na sledování dost náročný kousek sympaticky nezakrývá svůj divadelní původ a je plný dialogů, což je i jeden z jeho největších problémů. Murphy ale nejvíc doplácí na to, že se mu nedaří budit jakékoli emoce, a to je u podobného filmu prostě špatně. Je to dáno bohužel i striktním rozdělením na ty dobré a špatné. Všichni příslušníci gay komunity jsou kladnými hrdiny a nemají prakticky špatné vlastnosti, všichni ostatní jsou nepřející, zlí, zákeřní, případně skrytí homosexuálové, co se za orientaci stydí. To se pak sympatie hledají jen těžko, protože tu chybí jakýkoli prvek, který by tyto dva póly vyvažoval. Nemluvě o tom, že jen těžko lze sympatizovat s někým, kdo se v rámci zachování zdraví nechce vzdát své promiskuity a poukazuje na to, že je to jakýsi znak celé komunity a bez sexu vlastně nemá nic. Filmu navíc schází svižnější tempo, protože dialogů je opravdu hodně a spád to celé prakticky nemá, což je ohromná škoda, protože se to celé dost táhne a stopáž je tím pádem přehnaná. V hladině lehkého nadprůměru film drží samotné silné a zajímavé téma, na které tvůrce spoléhá místy až moc, a výtečné herecké výkony, za které se asi budou rozdávat nejrůznější ocenění. Nejvýraznější je zřejmě Ruffalo, který je umírněný, nicméně velmi dobrý a zároveň neexhibuje, což jeho výkon ještě umocňuje. Ani ostatní nezůstávají o moc pozadu, a ačkoli jsou skoro všichni gayové typickými figurkami a přeslazenými karikaturami, všichni své party odehrávají se ctí a je radost se na ně dívat a prakticky jen díky nim je film snesitelný. I Julia Roberts, kterou nemusím, je solidní, ačkoli se nevyhýbá typickému afektovanému přehrávání. Za zmínku stojí rozhodně i trefný a pohodový soundtrack a slušná výprava evokující osmdesátá léta. The Normal Heart nepřichází do filmové gay tématiky s něčím novým a dost spoléhá hlavně na herce a téma, za jedno vidění ale stojí. Potenciál ale bohužel ani zdaleka nevyužil. 60% (13.06.2014)

Murphy v režisérském křesle, na place Ruffalo, Kitsch, Roberts, Parsons, Molina a Pitt jako výkonný producent? To je na nějaký obyčejný TV film podezřelé, říkám si. A taky že jo, on to není vůbec obyčejný TV film. Když ho budu vnímat jako dokument, oprostím se od předsudků a budu dělat, že sem tam něco nevidím, tak je to výborný, geniální a naprosto úžasně zahraný film. Rakovina? Vážně se AIDSu tak říkalo? To jen svědčí o faktu, že lidstvo není na boj s jakoukoliv novou nemocí připraveno. Lék se hledá jen velmi obtížně, proces brzdí byrokracie a tupé mozky, které konají, až když se jedná o jejich vlastní zájem. Proto jsou biologické zbraně pro lidstvo největší hrozbou. Právě proto. Bylo to zase z trochu jiného soudku, než například Klub poslední naděje. Dokonce si myslím, že toto bylo o kus (nikoli kousek) lepší. I když je pravdou, znovu to chtít vidět asi nebudu. (12.08.2014)

Trochu jsem se bála, aby nešlo o přeslazené, cukrovatové drama plné afektovaných dialogů a chňapání po penisech. V tomto směru jsem byla překvapená mile. Námět silný, scénář výborný, herci se mohli přetrhnout. Sledovat historii nástupu a rozvoje AIDS mě bavilo moc. Ono samozřejmě není pro žádnou bytost příjemné trpět, bez ohledu na preferenci děr. A tahle nemoc sebou nic jiného nenese. Potud měla gay komunita ve filmu i v životě můj soucit a drama to bylo každým coulem. Ale čím víc se hlavní postava Ned Weeks urputně a nediplomaticky rval za to, že musí svět začít řešit jejich právo na léčbu a výzkum AIDS, tím víc mi začalo vadit, jak mnozí z nich samotných vzdorovali tomu, že by se měli ve svém životě vzdát promiskuity. Raději svoboda sexu, než život. Máme tedy plakat nad osudem kuřáka, který strašně trpí v pokročilém stadiu rakoviny, ale cigára se nevzdá, protože je to prostě jeho vášeň? I narkoman a alkoholik je k politování, když si s nefunkčními játry musí odepřít to jediné, pro co žije a dýchá? No prostě to chvílemi působilo, že než by se homo v osmdesátkách vzdal olézání druhých bez gumy, raději bude riskovat léze. A tady pak nejde nesouhlasit s tím, co nad přehlížením jejich zoufalé situace prohlásil Sheldon (ano, Jim Parsons opravdu zapomněl změnit svůj Big bangový herecký výraz, případně jiným nedisponuje): "Prostě nás nemají rádi!" Je to tak, jeden z důvodů, proč se zřejmě vláda ne a ne rozhoupat začít nastupující epidemii AIDS řešit byl, že se to nejprve jevilo jako problém homosexuální komunity a jejich promiskuity. Vaše smrt nás nezajímá, buzeranti. To samozřejmě smrdí diskriminací. Pravdou ale také je, že virus HIV je nesympaticky výchovný virus. Stavění sexu a užívání si nade vše ostatní, chybějící pokora a zodpovědnost ve vztazích si vybírala největší daň právě na lidech, kteří jí pohrdali nejvíc. Herecky za pět, příběh za čtyři, ale citově to tlačilo a manipulovalo až moc. (08.06.2014)

Můj komentář tu nejspíš zapadne mezi těmi, kteří halasně oslavují svoji heteráckou orientaci způsobem sobě vlastním, ale píšu přece jen komentáře pro sebe, abych si srovnal myšlenky k filmu. Tento není zas ničím novým a filmech, kde je zobrazována doba rozpuku viru HIV je na světě víc. Tento má trochu víc formu dokumentární a retrospektivní. Herecky je zvládnutý slušně, i když hlavní hrdina to občas se svými monology až přeháněl, ale není divu když to měl ve scénáři - na divadelních prknech by to vyznělo jinak. Dějově mi to přišlo však nudné, zdlouhavé a někdy svým moralizováním až ubíjející. Jako předvedení událostí pro ty, co o tom nic nevědí by to šlo, ale jako film mi to nedalo téměř nic. Ve vysledku těsně pod hranicí tří hvězdiček. [ PŘÍBĚH: 2 /// ATMOSFÉRA: 2 /// ORIGINALITA: 1 /// NÁLADA: 0 /// ART: 0 /// STYL: 1 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (30.12.2014)