Walesa: člověk naděje

Příběh Polska a jeho protikomunistického hrdiny Walesy je nám docela blízký, protože jsme revoluci prožívali společně, kdy oni měli Walesu, mi zase Havla. A podobné je i to, že revoluci dělali obyčejní lidé, kteří se postavili režimu. Wajda ale ví, že to není tak jednoduché, což ve svém filmu prezentuje, i když nikoli skutečně úderně. (04.10.2017)

Jeszcze Polska nie zginęła / Kiedy my żyjemy / Co nam obca przemoc wzięła / Szablą odbierzemy. 1) Čechům přináší film zajímavé poselství - na rozdíl od intelektuálů, kteří v čele s Václavem Havlem symbolizují československou změnu poměrů, se v Polsku chopili moci dělníci reprezentovaní lidovým vůdcem Lechem Walesou. 2) Rozdíl mezi českou a polskou situací dobře vystihuje dobový (1988) vtip. Na československo-polských hranicích se setkají dva psi. Kam běžíš, ptá se český pes polského. Ále, běžím se k vám nažrat. A ty? Já si k vám běžím zaštěkat. (30.08.2015)

Nejlepší komedie o reálném socialismu, která má švih, drzost i skvělého protagonistu. Otázka zní, zda to v případě biografie jedné z ikonických (a také jistě problematických) postav boje proti komunismu je nutně výhra, nebo jen rozumný kompromis. Jakmile se z Walesy vytratí humor a "dokumentuje" (střední stávková pasáž), vynikne jeho značná dramatická plochost. Váženo v ranku východoevropských lekcí z historie ovšem nadprůměr, za jehož nejlepší momenty by takový Jarchovský polykat lodní nýty. [70%] (03.04.2014)

Z troch pojmov železo, mramor a nádej najoptimistickejšie znie práve to posledné a možno aj preto je Muž nádeje z celej trilógie najdiváckejší film. Walesa bol svojráz, človek z ľudu, ale inteligentný, cieľavedomý a so zmyslom pre spravodlivosť. Rýchle tempo je výrazným kladom, prináša ale aj niektoré nedostatky, ako napríklad skratkovitosť, príznačnú pre poslednú polhodinku. Občas nerozumieme tomu, z čoho Walesovci žijú, keďže ich pribúda a Lech je občas vyhodený z práce, občas sedí vo vyšetrovačke. Ale ide iba o drobnosti, keďže Wajda sa nerozhodol nakrútiť seriál, ale film a ten má svoje informačné limity. (27.07.2023)

Walesa: člověk naděje, toť efektní filmový památník pro Wajdova (respektive všech bratrsky spřízněných komunistických nevolníků doby minulé) hrdinu. A Lech Wałęsa hrdinou byl, ač snad vyvolával a vyvolává rozpory. Památníku jistě nelze upřít ironizující nadhled, vitalitu, soulad dob a vášnivější choreografii gest a pohybů. Avšak polovinu z filmového památníku tvoří pouze modifikace Člověka ze železa, a to ostatní je víceméně jen pokračováním. A Člověk ze železa je přímým svědkem událostí a neopakovatelného kouzla místa doby, je dlouho očekávanou euforickou nadějí, je poetickou bezprostředností okamžiku, v němž po určitý čas neuvěřitelné se mohlo stávat skutkem. Nic z toho pečlivě vybudovaný památník nedokáže, jen upravuje a přizpůsobuje novým podmínkám již dříve vyřčené a vymodelované. Sluší se přidat pochvalnou zmínku o vhodně vybraném hudebním doprovodu. A taktéž poznámku, že Poláci, ať už si o nich myslíme cokoliv, měli v mnohém o dost větší koule než Češi, respektive Čechoslováci. Jasnou hvězdou filmového památníku je samozřejmě Lech Wałęsa (pozoruhodný Robert Więckiewicz), poměrně dobře mířená rána komunistickému režimu s tím nebývale rostoucím sebevědomím ega. Z určitého pohledu je však hlavním hrdinou památníku Danuta Wałęsa (zajímavá Agnieszka Grochowska), Lechova navždy věrná manželka s nevyčerpatelným zdrojem tolerance. Z dalších rolí: proslavená italská novinářka a spisovatelka, jež podnikla rozhovor s Lechem v březnu 1981, Oriana Fallaci (Maria Rosaria Omaggio), její klidný překladatel (Giovanni Pampiglione), zaskočený ředitel gdaňské loděnice Klemens Gniech (Mirosław Baka), sebevědomý tajemník ředitele loděnice (Michał Czernecki), prostoduchý dělník z loděnice Czesław Mijak (Piotr Probosz), výrazní zástupci komunistické tajné policie Nawiślak (Zbigniew Zamachowski) a Majchrzak (Cezary Kosiński), nebo zástupce Výboru ochrany dělníků, neboli KORu Rysiek (Marcin Hycnar). U Wajdy se na samém sklonku jeho režisérského života roztrhl pytel s pomníky a památníky, snad cítil jistý dluh, snad chtěl připomenout velké okamžiky vlastního vnímání života, snad jen chtěl rehabilitovat své pocity a připomenout moderní době již neznámé hrdinství minulosti. Nedivím se mu, nezazlívám mu to, ani se nehněvám, avšak přednost dávám poezii. (05.08.2022)