Kantor Ideál

Filmu z obdobia začiatkov českej kinematografie sa dá všeličo odpustiť. Aj to prehrávanie alebo naivita, ale tie pesničky, čo sa tu objavili, to už bolo priveľa. Zavýjanie inak sympatickej študentky ma otravovalo, to stálo film jednu hviezdu. Normálne neprípustné harašenie v škole sa nakoniec premenilo do sladkého konca, ale tak to musí byť v starej komédii. (07.11.2015)

(Komentáře: NinadeL, Marthos). Tvůrci ve snaze za každou cenu uplatnit vtipný nápad se záměnou ředitele za školníka jaksi neřeší, že příslušné Suchého antré do nového působiště je s touto postavou dost těžko slučitelné. Podobného druhu, ale větší závažnosti je Suchého závěrečná proměna: zcela okamžitá a naprostá. Že Suchý do té doby vypadá jako z doby snad o půl století starší a náhle jako moderní elegán, se dá přijmout, ale náhlá dokonalá změna celkového projevu, aniž bychom měli možnost byť jen zahlédnout její proces, je vysvětlitelná jen tím, že dosavadní svůj charakter jen hrál, což ovšem nehrál. Ostatně i rozpor mezi Suchým stranícím se děvčat a Suchým zamilovaným není uplně vyladěný. Tyto nepěkné švy vlastně znehodnocují původní charakter mladého profesora Suchého jako nějakou léčitelnou chorobu, což mrzí obzvláště proto, že Lamač jako jeho interpret je ve všech odporujících si polohách absolutně dokonalý a zejména jeho celkový projev jako roztržitého vzdělance puristické mluvy je nedostižný a co replika to vražedně krutá hláška (už tehdy archaická). Ondráková (afektovaná stejně jako ostatní, stafáž tvořící dívky) působí poněkud cirkusácky, nicméně má při vší té strojené naivitě jakýsi pra-šmrnc, který jsem u hvězd následujícího období českého filmu nezaznamenal. Zato jsem zaznamenal mnohem pozdější film, totiž Hoblovu hudební komedii z počátku 70. let Třicet panen a Pyhagoras, který si nejen že pohrává s předválečnými školskými komediemi obecně, ale jak vidím, přímo kopíruje kostru Kantora ideála: Do dívčí třídy přichází za zhroutivšího se profesora nový, mladý učitel, v obou případech jaksi komicky svébytně zarputilý a ne zcela v kontaktu s okolní realitou. Hlavní hvězda třídy žije pouze s matkou (zde s tetičkou) a nový učitel se u nich ubytuje jako podnájemník. Stává se obětí jejího rošťáckého pseudosvádění (komplot celé třídy), které se ale posléze zvrhne v oboustrannou zamilovanost a po radikální kantorově proměně následuje sňatkový happyend. V obou filmech se zpívá. Samozřejmě nelze Hoblův film brát jako nějaký remake, na to je příliš jiný a jinde. Ale že na Kantora ideála záměrně odkazuje, nebo se jím přinejmenším přiznaně inspiruje, je zřejmé, což lze vztáhnout i na výslovnou parodičnost závěrečné fáze Třiceti panen (happyend v podobě sňatku jako jedna z alternativ konce filmu). Závěr samotného Kantora ideála totiž překonává i dívčí románky dr. Hüttlové (podle jednoho z nichž byl skutečně natočen Ideál septimy): dívka rok před maturitou se klidně může (a musí) na studium vybodnout, protože se bude vdávat, takže k čemu by jí bylo nějaké vzdělání. Toto řešení se zde nepředkládá jako nějaké dilema, nýbrž právě jako univerzální happyend, jako radostné překvapení, které nikdo ani nepovažoval za nutné s ní předem konzultovat. (08.11.2015)

Komedie z počátků zvukového filmu, která založila tradici filmů ze studentského prostředí, i když školní škamna zde působí jako kulisa chatrného milostného románku profesora a žačky. Film trpí příšernou kamerou a manýry Anny Ondrákové navyklé hrát v němých filmech. Na druhé straně ojedinělá příležitost zachytit legendární dvojici Lamač-Ondráková ve zvukovém filmu. Některé scény filmu patří k nejvtipnějším v rámci předválečné produkce, především zásluhou Lamače, Pištěka a stréčka Křópala. K herectví Karla Lamače - jeho postavy jsou hodně šablonovité, uznávám, že mnoha lidem se může zdát jeho herectví příšerné, ale právě díky jeho nepraktickým mládencům pro mě mají ty jinak průměrné komedie zvláštní půvab. Nebýt Anny (nahrazena např. T. Grosslichtovou) jednu hvězdičku bych přidal. (08.09.2003)

Když české biografy ovládl nový fenomén jménem zvukový film, zdálo se, že je vyhráno. Brzy se ovšem ukázalo, že ne všechno půjde tak lehce, jak se mnozí domnívali. Byla to doba tvrdých zkoušek a nových experimentů, někdy předem prohraných, jindy naopak úspěšných. Někteří záhy odpadli, jiní v potu tváře dřeli, aby dokázali, že film se dokáže vymanit z letargie předchozích let. Martin Frič měl štěstí, že se po jeho boku objevoval o něco starší a zkušenější Lamač, který dokázal proplouvat v divokých vodách filmového kýče s jistou elegancí a neotřelými nápady. Je zřejmé, že v případě tohoto rozverného filmu myslel Lamač především na sebe, když si bez rozpaků přisoudil roli nesmělého a poněkud komického profesůrka, který dostane za úkol zkrotit čtveračivé dívenky školou povinné. Nutno dodat, že zábava je to notně omšelá a v lecčems spíš už mimoděčná, ale celuloidová partnerství Karla Lamače a Anny Ondrákové, jejíž věhlas tehdy výrazně překračoval hranice Československa, si přes všechnu pochybnost nesou pečeť jisté autenticity (sic!) a nezaměnitelného humoru, s nímž, jak vidno, dokáží porazit i nejednoho současného diváka. (03.10.2008)

S tímhle filmem bych neměl žádný problém - nebýt faktu, že jsem při jeho sledování měl neodolatelné nutkání uhodit Anny Ondrákovou něčím hodně těžkým po hlavě. Normálně bych mouše neublížil, ale Ondráková - podobně jako například Ferbasová - má v sobě něco, co ve mně probouzí surovce. Lamač v titulní roli je místy parádní, místy už tolik ne. Parádní naprosto pořád jsou potom Světla Svozilová coby pověrčivá učitelka Plašilová a Darja Hajská jako třídní práskačka. S tradičně solidními Nedošinskou, Pištěkem a Šléglem - a neodolatelnou Natašou Gollovou, která má ve filmu rozhodně víc než jednu větu a už tehdy neměla problém přehrát všechny v okolí - tvoří důvod, proč se na tuhle značně nablblou komedii dívat. (08.02.2009)