42

Všechna možná klišé sportovních filmů a filmů s rasovou tematikou pohromadě. Nejsem fanda baseballu, Jackieho Robinsona jsem neznal, pouze mám rád poutavé filmy, které mě dovedou pobavit. 42 se to povedlo tak napůl a ještě s odřenýma ušima. Je to pohádka, ve které se během dvou dlooouhých hodin nestalo naprosto nic nečekaného (a to přesto, že o Robinsonově životě jsem nevěděl doopravdy nic), jen jsem si v duchu odškrtával "povinné scenáristické položky". Vše naštěstí zachraňoval fantastický Harrison Ford, který si roli očividně užíval (a bručel skoro jako Walter Matthau). (03.05.2014)

A to je to proč já tyhle filmy mám tak rád. Sportovní téma navíc životopisné, založené na skutečnosti, to je to co já můžu! Jackie Robinson je dodnes uctívaná legenda, jeho číslo 42 je jako jedinné dodnes vyloučeno k užívání, stejně jako Gretzkyho 99, oba jsou v síni slávy! A film je dokonalý, máli se věrně držet faktů, tak u něj nelze cokoliv přikrášlovat, tak to prostě je! Dokonalá podívaná o člověku, který se stal, navzdory barvy pleti, legendou s velkým L! (14.11.2014)

Nejsvětlejším momentem filmu je rasistické provokování Alana Tudyka. Hlavní hrdina je poměrně sympatický herec a dalším zjištěním pro mě je, že Harrison Ford už opravdu hodně zestrárl. Opět se jedná o další nadprůměrně natočený sportovní snímek, které Američani zvládají kdykoliv si usmyslí, že je potřeba postavit někomu pomník. Tentokráte je tou osobností první černoch v profesionálním baseballu. Jak vše skončí myslím není potřeba prozrazovat. (07.08.2013)

Čím jsem starší, tím víc mě štve, jak je bělochům házena na hrb veškerá špína světa a oni si ještě za pomoci menší, ovšem hlasité části dobroserů ochotně sypou hlavy popelem. Taky jsem si tou fází prošla, když jsem byla mladá a blbá, nikoliv černobílá realita však časem utloukla mou naivní část a dala vzniknout cynické čůze. Co se snažím sdělit: já k tomuhle filmu přistupovala s tím, že se budu šklebit: "No jó, chudinky černé, všichni jsou tak hodní, inteligentní, skvělí lidičkové a ti zlí, hnusní běloši jim pořád ubližují." Přesně na tuhle notu "42" brnkalo, ale kupodivu jsem sledovala bez šklebení: Jackie Robinson, jeden ze dvou basebalistů, jejichž jména mi za život uvízla v paměti, měl totiž mé plné sympatie a s nimi respekt. Ono to chce mamutí koule, aby byl člověk v něčem první, čelil hlouposti, primitivismu, nesmyslné zášti, nadávkám, výhrůžkám a omezování, kamkoliv se hne. A co je nejdůležitější, musel všechny ústrky snášet mlčky, nenechat se vytočit, nezavdat médiím žádnou záminku k pranýřování. Jedině tak mohl Jackie Robinson prošlapat cestičku pro ostatní černochy: nedopustit skandál, spolknout hrdost a vytřít všem zrak na hřišti. Palec nahoru pro Helgelanda a jeho tým za dobrý film, všechny palce nahoru pro Robinsona, jak důstojně ustál tlak, který by většinu lidí zlomil. (03.05.2019)

Měkkotou rozhodně nebyl. Hroší kůži obdařený afro-americký hráč baseballu Jackie Robinson se obětoval, aby posloužil něčemu většímu, než jen vítězství. Samozřejmě hlavně kvůli dalece odpálenému míčku na hřiště plného předsudků a nenávisti vstupoval, jeho příběh však je/má být zajímavý hlavně tím, že šlo o prvního hráče tmavé pleti v americké nejvyšší baseballové lize. Pečlivě si mnul ruce v hlíně, u mety poskakoval jak na kořist natěšená kočka, nenechal se rozhodit a šel si tvrdošíjně za svým. Jenže jiná barva pleti byla toho času za oceánem stále živou hmotou. Za druhé světové války bojovali proti Hitlerovi, v poválečné Americe ale namísto oslavování zažili jen segregaci a diskriminační zákony. Američané prostě podobné příběhy s jasnou premisou potřebují. Oscarový scénárista Brian Helgeland stojí za takovými kousky jako Tajemná řeka nebo L. A. – přísně tajné, v posledních letech spolupracoval zejména s renomovanými bratry Scottovými. Nyní se znovu vrátil k režii a nedopadlo to ani zdaleka zle. Tedy pokud na jeho stokrát omletou hru s jasně vyloženými kartami přistoupíme. Někteří asi ano.. (23.09.2013)