Lidé na kře

rozhovor lékařky se svým otcem: "Zakuř si." - "Ne ne, už čtyři dny jsem nekouřil." - "Ještě žádného neurastenika neuzdravilo, když se naráz vzdal kouření." ..... || ..... rozhovor otce s dospělou dcerou: "Máš ho ráda?" - "Je to můj přítel." - "Přítel? Co je to 'přítel'? Je-li to někdo, s kým trávíme noci, pak je to milenec." - "No ano, třebas. Ale už se to neříká." - "Neříká se to, ovšem. V tom slově byl závazek do budoucna, do celého života. 'Přítel'! To slovo neslibuje nic a k ničemu nezavazuje. Ani k věrnosti. Jdi, COURO." (02.04.2016)

Martin Frič před 76 lety zaručeně netušil, jak nadčasové dílo točí. Ani já jsem ho v mládí nedocenila, bylo to něco dávno překonaného, závan z minulosti. Toto strhující sociální drama z období hospodářské krize bohužel ukazuje aktuální současnost, kdy poctivost, čestnost a pracovitost prohrávají s korupcí, protekcí, hospodářskou kriminalitou a všudypřítomným strachem z nezaměstnanosti. I když se jedná o filmovou podobu divadelní hry, byly výkony účinkujících přirozené a mimořádně působivé. Staromódní pohled na svět, ztrátu ideálů a pokořující nutnost odvržení morálních zásad, excelentně herecky vystihl František Smolík. Ocenění patří i Zdeně Baldové a Lídě Baarové, která byla až překvapivě civilní a ve střízlivém kostýmku ji to fakt seklo. Snad jen Ladislav Boháč nepřekročil svůj stín a byl prkenný jako vždy. Mrazivý depresivní zážitek. (20.05.2013)

Filmová tvorba se ve třicátých letech, až na výjimky, předem zříkala všeho, co jen trochu zavánělo hlubším myšlenkovým přesahem. Film má bavit, nikoli vychovávat nebo snad dokonce poučovat. V tomto ohledu je Fričův zdařilý pokus o sociálně-kritické drama nebývale vstřícným gestem, vyjadřujícím režisérův zásadní postoj k lhostejnosti, s jakou byly důsledky hospodářské krize, ne náhodou podobné té, která znovu udeřila o několik desetiletí později, mlčky tolerovány či dokonce přecházeny. Stejnojmenná divadelní hra Viléma Wernera (1892 – 1966), jednoho z nejvýznamnějších českých dramatiků předválečného období, poskytovala výjimečný prostor k rozehrání mistrovské partie, v jejímž středu stojí starý středoškolský profesor, nechápavě pozorující citové i existenční nejistoty svých čtyř potomků. Junek je, jak sám ve filmu říká, rozkročen mezi dvěma stoletími, a proto nedokáže porozumět morálnímu rozkladu doby, která už dávno přestala být bezstarostnou hrou se životem. Život z nás udělal stroje s jedinou starostí – chleba! Ostatní pudy nám jsou překážkou. Ne pud, ale starost nám sedí v týlu. Starost o existenci, o život. Hlad! Válka! Plyny! Jakou úlohu hraje v tomhle kolotoči milostné rozjitření? Láska?, přiznává s pragmatickým přesvědčením profesorova starší dcera, vystudovaná lékařka, a předkládá tím účet nejen sobě, ale i svým rodičům. Propast, do níž se bezhlavě vrhají ostatní protagonisté je stále hlubší a hlubší. Starý profesor jen bezmocně přihlíží jejich marnému zápasu o kus štěstí, které se ovšem v jeho očích proměňuje v demoralizující úpadek společnosti. Všechno se před mýma očima rozkládá, hnije, páchne. A já tu stojím, ruce svislé a nemohu jim dát žádné opory. Nerozumím jim. Pod pečlivým režijním vedením Maca Friče tu rozehrávají příslušníci dvou vzácných hereckých generací celou škálu mistrných psychologických portrétů v čele s rozvážným Františkem Smolíkem, ztvárňujícího s osobitým přístupem starého profesora, člověka z jiného světa, myšlenkově vzdáleného moderním názorům. Vedle Smolíka je pozornost upřena, a právem, také na Lídu Baarovou v jedné z jejích nejpozoruhodnějších filmových kreací, následována neméně skvělou Zdenkou Baldovou, Peškem, Boháčem, Vítovou, Veverkou i Marií Glázrovou. Historická paralela se současnou ekonomickou krizí opět oživuje tento bezmála osmdesátiletý opus magnum a v některých okamžicích jej dokonce činí nepostradatelným pro naše budoucí generace. Jaký je tedy vlastně závěr? Snad, že ta prvorepubliková generace měla v sobě více pokory a odhodlání, než ta současná. Čím jsme se provinili my a všichni rodičové, že naše děti jsou tak nešťastné! (03.10.2008)

Film začíná hromadným voláním : Máme školy, jsme vyučeni, jen nám chybí uplatnění! A v tomhle duchu se odvíjí i epizody filmu, který je o starostech více než radostech života. Tehdy nefungoval sociální systém jako dneska, nebyly zde byty po socialismu, v nichž žije dosud - dvacet pět let po socialismu - třetina národa, a tak jakž takž se zde žije. Nikdo dneska nestávkuje skrz uplatnění (záměrně neříkám práce, neb té je dost, a špatně placené a otrocké), což je docela zajímavé, ale asi je to tím, že nikdo necítí naději, že by se mohlo v dohledné době v životech většiny něco změnit. Ideologie jsou potlačeny, nemají už takový význam jako dříve, protože potřeba ideologií není masový jev. Proto ve filmu zní slova profesora o morálce, o jakémsi dobrém starém řádu (asi žil dříve v bublině, protože byla dříve ještě horší doba), jako volání ze světa idylky, která ale už neplatí pro jeho děti, které se životem protloukají, jak se dá. V době, kdy převládaly především veselohry, tak je zajímavé, že tak sociálně závažné téma bylo filmově zpracováno. (20.04.2014)