Hon

Je jasné, že pokud byste někdy mohli přijít o své obvyklé racionální uvažování a zvyk jednat až po seznámení se stavem věcí (pokud ho tedy vůbec máte, že...), pak by to měly být právě situace, kdy vám vaše dítě řekne, že mu někdo ubližuje. Ale Vinterberg si práci až příliš zjednodušuje, byť v jednotlivostech je nutné konstatovat, že chytře volí nejméně prokazatelnou variantu toho, co se mělo podle blonďatého andílka (a jak se dozvíme, i podle dalších dětí) stát. Nevím samozřejmě jak nakládá dánský justiční systém s údajnou obětí zneužívání, ale dost pochybuji, že neznají nic jako znalecký posudek z oboru pedopsychologie nebo sexuologie. Tím probůh nechci říct, že Lucas mohl v klídku čekat, až se pravda ukáže, a všechny fuckovat s odkazem na presumpci svojí neviny. Však taky právě tohle je hlavní částí Honu. Tohle, neboli davová psychóza, neboli "my víme, že jsi to udělal, a žádný soud nepotřebujeme", plynule podle hesla "na každém šprochu pravdy trochu" přecházející v "a stejně jsi to udělal, i kdyby tě desetkrát zprostili", s dovětkem "však toho soudce, prokurátora a advokáta by měli pověsit na stejnej strom jako tebe". Vinterberg ale samozřejmě nechtěl točit kritiku systému, který není ve svém svatém nadšení pro ochranu blaha dítěte schopen rozpoznat ubohé křivé nařčení, ale kritiku stádního uvažování, zkratkovitosti až zvířeckosti, a hlavně zdrcující dopad toho všeho na křivě obviněného. Mikkelsen opět boduje, a poslední minuty filmu jsou skutečně brutální. 80% (19.03.2015)

Říká se o mně, že mezi przněním prostitutek, ovcí a arcibiskupů si vždy dávám rajskou s knedlíkem. Je to jasná pomluva, neboť rajskou nemám moc rád. Mí přátelé to vědí a nikdy by takové špinavé lži neuvěřili. Jenže Lucasovi přátelé nerozvážně skočili na špek uraženému mláděti a dali panu učiteli pocítit zač je v Dánsku Tuborg. Je to zajímavé, chladné a poměrně realistické, ale nedokázalo mne to vtáhnout, přežvýkat a vyplivnout citově rozervaného. Spíše jsem to z povzdálí sledoval a troufale podumával o tom, zda by snímek měl takto vysoké hodnocení, kdyby k nám ještě nepronikly zvěsti o síle dánského dramatu. (15.07.2013)

Ačkoliv se v druhé polovině film odvíjí mírně přehnaně, tak to zase moc nevadí, protože lze konstatovat, že působivost děje je značná. Viditelně tu vyznívá skvělá práce herce Madse Mikkelsena který je hybnou silou celého příběhu. Co se týče samotné historky, ať už je smyšlená, či nikoli, tak s jistou rezervou mohu napsat, že film si vzal na mušku de facto přesný popis toho, kam až může vést, když vezme kterýkoli člověk spravedlnost do vlastních rukou, který nemá stoprocentní jistotu o vině a v dobré víře touží po odplatě, ale zcela v rozporu se zdravým rozumem. Ale mám i drobnou výtku, když přijmu fakt, že Lucas je líčen jako velmi sympatický člověk, tak pochopitelně těžko si představuji, že se ocitne rázem rychle kvůli křivému obvinění v osidlech nenávisti téměř všech přátel. Působilo to na mě dost nereálně. (05.05.2013)

Někteří komentující vyčítají filmu nereálnost, že by něco takového přece nemohli té malé holce uvěřit. Ale mohli, a to dost snadno. Jde o to, že lidé bohužel věří tomu, čemu chtějí. A pak jde zdravý rozum stranou; jak by si přece mohla naše nevinná holčička, která jistě nepřišla s ničím nevhodným do styku (vždyť se jí přece plně věnujeme, že?), takhle vymýšlet, lhát? Vždyť je to naše dokonalé sluníčko…takže pojďme uspořádat na toho pedofilního učitele hon! To by vám řekla většina dnešních rodičů, kteří nemají ohledně svého milovaného potomka takřka žádnou soudnost. A pak stačí jen jedna (ne)důvěřivá ředitelka školky (která má na muže beztak alergii; navíc, je přirozené, aby nějaký chlap mohl mít tak dobrý vztah k dětem a oni k němu?) a je oheň na střeše. Ale dost obhajování uvěřitelnosti zápletky, zpátky k filmu jako takovému. Jeho velkou zbraní je přirozenost. Divákovi nepřipadá, že by si to tvůrci vymysleli. Vyjma scény v kostele, kdy bych čekal, že si Lucase ostatní chlapi před kostelem podají, jsem nenašel další, které by mi nezapadala do přirozeného vývoje. Navíc od 15. minuty se postupně začne sesouvat lavina, hlavního hrdinu zasypávat a divák mu okamžitě začne fandit, soucítit s ním, a to samozřejmě až do úplného konce (nejsilnější je v tomhle ohledu zřejmě scéna v obchoďáku, kdy tam člověk touží naběhnout a ty zmetky skopat na hromadu). A ukončení filmu mě překvapilo. Jednoznačně jsem čekal něco tvrdšího, ale tenhle závěr má, čím víc o něm přemýšlím, něco do sebe, možná je skutečně (nej)lepším řešením. Zkrátka ztracená důvěra se těžko obnovuje a pošpiněný jedinec jím pro okolí zůstává dál, tohle „ponaučení“ si z filmu odnáším já. Takže ve výsledku, přes sem tam nějakou drobnost, kterou bych snímku vytkl, to bude plný počet. (21.04.2013)

Karl Popper napsal někdy v polovině minulého století několik článků a knih o tom, že správná hypotéza musí nabízet prostor pro své vyvrácení. Pokud totiž upravujeme náš výklad faktů na základě teorie, pokud nezavrhneme hypotézu, když empirické důkazy nesedí, pak si ona teorie nezasluhuje být teorií nazývána a měla by být odmítnuta. Měla by být nahrazena něčím, co vyvratitelné bude. Poppera v jeho knihách sice zajímala především věda, s jistým nadhledem by se ale dalo říct, že jeho charakteristika sedí i na děj Honu jako takového. V něm je totiž hlavní hrdina obviněn ze sexuálního obtěžování a pedofilie poté, co si jedna malá holčička ve zlosti vymyslí, že jí ukazoval pindíka, a škála nepříjemných důsledků na sebe nenechává čekat. Když si holčička uvědomí svou chybu a nechce vypovídat před psychologem, všichni dospělí to považují za známku studu k tomu, co se přihodilo. Když mamince řekne, že se mezi ní a Lucasem k ničemu podobnému nedošlo, vysvětlí si to maminka jako snahu vytěsnit zážitek ze své paměti. Ať už zkrátka kdokoliv udělá cokoliv, vždy to podle místních bude prokazovat Lucasovu vinu, vždy se zkrátka - použijeme-li myšlenky Karla Poppera - bude chápání důkazů měnit podle teorie, ne teorie podle získaných důkazů. A co je pro hlavního hrdinu ještě horší, jeho sousedi se tentokrát rozhodnou vzít spravedlnost do svých rukou. Pod vlivem ideje, že k monstru se člověk může chovat zas jen jako monstrum, postupně začínají likvidovat vše, co si Lucas celý život budoval. Hon je nepříjemný, syrový, nelítostný, působivý. Ukazuje totiž, jak propastný rozdíl může být mezi "zdáním spravedlnosti" a "spravedlností" jako takovou nebo že většina nemusí mít vždy pravdu (i když je na tom naše politické uspořádání založené). A zároveň nám připomíná, že dokázat, že něco neexistuje, něco není či se něco nestalo, nejde. Jak už totiž tvrdil Bertrand Russell v jedné své eseji: I když nebudeme mít jediný důkaz toho, že kolem Země obíhá čajová konvička, nikdy nemůžeme s jistotou tvrdit, že někdě na obloze, skrytá pohledům našich dalekohledů, není. [47th Karlovy Vary International Film Festival] (02.07.2012)