Ona

„A není to skutečný vztah?“ Virtuální romance, která se sice do určité míry drží schématu svých tradičnějších žánrových spřízněnců (chlapec potká dívku, chlapec získá dívku…), ale kvůli fyzicky absentující partnerce i jiným nezaplněným místům v obrazovém prostoru působí po celou dobu zvláštně osaměle. Joaquin Phoenix musí většinu odvážně dlouhých záběrů odehrát na vlastní pěst. Neboť po jeho akci nepřichází viditelná reakce, hraje za dva. Podstatné se děje buď v hrdinově nitru, nebo mimo obraz – ve zvukové stopě, kterou má ale Theo do značné míry také pod svou kontrolou. Sám si například volí (melancholický) soundtrack pro svůj život, čím film nejen tematizuje manipulaci s životy druhých (novou režisérkou Theovy existence se stává Sam), ale také přiznává své manipulativní praktiky a záměrně tím tlumí jejich účinnost. ___ Rozvláčné vyprávěcí tempo a emocionální utlumenost na rovině formálních prostředků odpovídají silně subjektivizovanému (obrazově i zvukově) vyprávění. Film je v lecčem stejně ostýchavý jako Theo, který se zdá být odstřihnutý od okolního světa také svým situováním do jinak prázdných záběrů. Namísto chybějící partnerky je zde interaktivní mizanscéna. Ilustruje hrdinovu náladu a komentuje situace, v nichž se ocitl. Nesmělost Thea i celého filmu ale nejde moc dohromady s občasnými sklouznutími filmu k vulgaritě (erotické chatování, Samanthin anální humor). Překročení hranice vkusnosti ale můžeme vnímat jako poukázání na samozřejmost, s jakou virtuálním světům dovolujeme, aby pronikly do našeho intimního prostoru (s podobnou samozřejmostí Theo počítači odpovídá, jaký je jeho vztah s matkou). ___ S lehkou paušalizací by se dalo tvrdit, že touha něco změnit a zároveň se nevzdat svého komfortu, je paradoxem vlastním nejenom Theodorovi, který má strach vkročit do neznáma a natrvalo přerušit (skutečný) kontakt se svou bývalou přítelkyní, ale celého dnešního světa. Navenek je vše perfektní a útulné (čemu ve filmu přidávají uklidňující pastelové barvy). Žijeme v komfortu, jaký dřív rozhodně nebyl standardem, ale zároveň jsme v důsledku hledání co nejpohodlnějších řešení (protože zakoupený software nám bude logicky vycházet ve všem vstříc) často osamělí, izolovaní a málokdy opravdu šťastní. Povrchová dokonalost zakrývá vnitřní prázdnotu. Náhražky skutečných lidí, skutečných pocitů a skutečných činů zjednodušují život do té míry, že s ním ztrácíme kontakt. Emoce za nás vyjadřují druzí, pomocí dopisů tvořených bez nutnosti dotknout se klávesnice (natož nějakého „ručního“ psacího prostředku). ___ Jonze ale není skeptik, který by moderní technologie rezolutně odmítal. Možnost bezkontaktního vztahu zcela nezatracuje – například dialogy Thea s Amy působí stejně nenuceně jako jeho konverzace se Sam –, pouze upozorňuje na řadu úskalí volby žít bez doteků. Ať je to vizuální nepřítomnost partnera v našich vzpomínkách nebo ztráta benjaminovské „aury“ milovaného a dosud zaručeně originálního objektu. K některým příjemným skutečnostem ani ve světě dokonalých náhrad a náhradníků naštěstí odpovídající alternativy neexistují. Zatím… 80% Zajímavé komentáře: J*A*S*M, Radek99, RasputincZ, maddy, JitkaCardova (01.04.2014) (méně) (více)