Hořící keř

5 mesiacov pred okupáciou Ruských vojsk na území ČSSR, študent filozofickej fakulty Ján Palach urobil niečo čo otriaslo celou zemou. Polial sa benzínom a zapálil na protest proti komunistickému režimu. Bol prvou a zároveň jedinou živou pochodňou, ktorá dala jasne najavo čo si o režime z neďalekého východu myslí. 4 dni po jeho smrti v novinách vychádza článok s vyjadrením poslanca Viléma Nového, ktorý jeho skutok označil ako krok chorej osoby, ktorá bola oklamaná svojimi prívržencami. Klamstvá ohľadom studeného ohňa pobúrili matku zosnulého natoľko, že sa rozhodne konať. Za pomoci advokátky Burešovej žaluje Nového o ochranu osobnosti. Nežil som v tej dobe. Nie je mi príslušné hodnotiť ako sa v tom čase ľudom žilo. Od rodičov, starých rodičov so počul rôzne názory. Na vtedajší režim sa prevažne sťažovala len cirkev, inteligencia či herci. Nie, nespochybňujem krutosť tej doby. Je zrejmá. Myslím si však, že najväčšie zverstvá nás ešte len čakajú. Radšej odstáť rad na mandarínky, ako nemať čo do úst. Film je skvostom českej tvorby a úplne si získal môj rešpekt. Toto je jeden z najlepších filmov aké som videl. (13.10.2013)

Moje hodnocení je silně spjato s referenčním rámcem české kinematografie, tj. hodnotím v kontextu neutěšených "českých poměrů". Estetika, silný příběh a morální apel tady působí jaksi nepatřičně vedle seriálů typu Vyprávěj... Původně jsem ani komentář neměl potřebu psát, ale vyprovokovaly mě dvě věci: 1. Hořící keř naprosto dokonale připomenul zbytečnost a trapnost Českých lvů, ve kterých o filmy jde snad až na posledním místě. 2. Dost mě zarazila recenze filmu na blistech od J. Čulíka. Ten Hořící keř označuje za "neuvěřitelně slabý film" a tvrdí, že tento "šunt", který mu činil "duševní utrpení", někteří lidé vychvalují "zjevně čistě z ideologických důvodů". Ať se na mě ten dotyčný člověk nezlobí, ale jeho recenze je naprosto krystalickou ukázkou ideologického (!) odsudku filmu. Nejprve přiznal, že film vůbec neviděl, ale už dopředu věděl, že "seriál zřejmě falešným mýtem bude, už proto, že jeho příběh napsal mladík, který v Palachově době vůbec nežil, a režisérka je Polka, tedy romantička, která kontury příběhu zjednoduší a uhladí." (to jsou panečku argumenty!). A přesně s tímto apriorním odsudkem se na "nátlak" přátel na seriál podíval a s předem daným názorem v díle účelově hledal každou drobnost, podle které by pak mohl sepsat dojmologickou, argumentačně slabou a silně ideologizovanou kritiku "pražské kavárny" (protože mám dojem, že tento film je jen a jen záminka právě k dlouhodobé kritice a zesměšnění názorových oponentů, ve které pokračuje i po Lvech výrazy jako "česká filmová kritika se zdiskreditovala" nebo "tupí ideologové" ). Tento způsob myšlení (spolu s přístupem ČT, která si teď doufám rve vlasy) by už snad konečně měl vyhynout. Jak svěže působí rozhovory se Štěpánem Hulíkem vedle těchto ideologických stařešinů, kteří zamrzli někdy v 70. letech. __ Vrátím-li se k seriálu samotnému, vedle vizuální atraktivity bych vyzdvihl i zajímavou hudbu Antonia Komasa-Lazarkiewicze a výkon Jaroslavy Pokorné v roli Palachovy matky. (23.02.2014)

// Perfektní! A já se fakt bál, že už z našich luhů a hájů nikdy neuzřím nic silnějšího, než Karamazovi popř. možná vychvalovanou Terapii. A ejhle, stačilo zavolat HBO, polský talent (šak Polsko je blizko, tak co by ne hej) a vznikl dost možná až Oscarový materiál, který po tříhodinovém maratonu rozhodně přesvědčil, že bychom nad tou naší maličkou středoevropskou zemičkou ještě nemuseli lámat hůl. Ačkoliv aktuální politická situace k tomu dost vybízí, že Miloši? (16.11.2013)

Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven. [Exodus, 3.2] Mistrovská dramatizace událostí, jejichž dozvuky nás pronásledují dodnes. Štěpán Hulík si vybral nejtěžší možnou cestu, kdy na Palachův čin nahlíží z několika úhlů. Suverénně přejde z osobní výpovědi v konspirační detektivku a následně právnické drama, přičemž všechny mají své pevně ukotvené místo v ději. To, jak celou situaci sleduje režisérka Agnieszka Holland je obdivuhodné, protože namísto levného epitafu extrémního činu servíruje analytickou sondu doby, která ponouká především na svědomí národa, který se vyznačuje velmi krátkou pamětí. Plejáda výtečných herců (osobně vzdávám hold Jaroslavě Pokorné), stomilionový rozpočet vyždímaný do poslední kapky a filmová událost, která připomíná, že ne všechny filmy jsou od toho, aby nás jenom (po)bavily. Nepamatuju, kdy naposledy ve mně něco tak rezonovalo. (13.01.2014)