Hořící keř

Všem těm vlastencům, kteří do kin posílají filmy jako přes kopírák na to samé téma, akorát s jiným názvem - takhle to má vypadat. Ukazovat vám to musí Polka a v kinech to paradoxně uvidí jen klikař... Kvalita by mohla Hořícímu keři platit za reklamu, protože tolik kvality pohromadě jsem neviděl ani na olympiádě. Už se mi ale to neustálé vracení a hnípání se v minulosti pomaličku zajídá, protože z něho mám pocit, že slovo úsměv přibylo v česko-slovenském slovníku až po revoluci. Je dobré připomenout si občas historické milníky, ale docela by se mi ulevilo, kdyby k tomu do budoucna sloužily už jen státní svátky a kdyby se Hořící keř stal třešničkou na dortu a špuntem zároveň. (Challenge Tour 2015, film č.30) (27.04.2015)

Hořící keř je jednoznačně nejlepším českým filmem uplynulého roku a jedním z vůbec nejzdařilejších děl polistopadového období. Prolnutí zřejmě kvalitního scénáře - povzbuzujícím faktem je i mladý Štrbův věk - s vyzrálou režií Hollandové a nesporně velkým tématem a nosným příběhem se stalo skutečným diváckým zážitkem. Vynikající výkony předvedly sympatická slovenská "českoslovenka" Taťjána Pauhofová a Jaroslava Pokorná v roli Palachovy sedmibolestné maminky. Nad průměrem se pohybuje i Martin Huba ve velmi nevděčné úloze nomenklaturního stalinisty Nového a druhá Taťjána Medvecká jako ošetřující Palachova lékařka (Jaroslava Moserová ?). Přesné postižení doby, smysl pro detail i důslednost při zachycování dobových reálií dále dokreslují všelidský rozměr Palachovy altruistické tragédie. Věcnost přístupu autorského týmu dokládá i v závěrečných titulcích také seznam ostatních "pochodní" protestujících proti podlé agresi zemí Varšavské smlouvy, jejíž obětí se naše země před 45 lety stala. Hledáme-li na komunistickém režimu slabá místa i způsob jejich adekvátního postižení, nabídne nám HOŘÍCÍ KEŘ hned celou paletu demonstrací těchto neodpustitelných jevů a postupů. Je jejich výraznou názornou anatomií. Současně drobnokresba, kterou Hollandová zvolila, zachovává nezkresleně nadčasový rozměr dějů i odkazu roku Pražského jara. A to nejen pro starší, ale jak naznačuje hodnocení na ČSFD, ale i pro mladší generaci či generace. Tato skutečnost těší dvojnásob. (02.01.2014)

První, co mě napadlo, že to bude úplně jiná káva, než nostalgicky laděný návrat do minulosti zachycený ve stylu retro televizního seriálu Vyprávěj. Shovívavost vůči normalizační době je tatam a všichni se jistě shodneme na tom, že doba, kterou zachycuje režisérka Agnieszka Holland s vlastním emočním vztahem a znalostí dobových reálií se jeví trochu jinak než výše zmíněný seriál. Leč v zájmu úplnosti a ve snaze lépe pochopit dobu chci podotknout, že na odhalená fakta československé minulosti oživené dokumentárními záběry se lze podívat ze dvou stran, protože každá mince má dvě strany. Dnes si to lidé už nepamatují, ale lze vysvětlit, že pro mnoho občanů v době pookupační tzv. normalizace bylo ještě jiné Československo. Právě z tohoto společenského a politického marasmu uměla řada lidí šikovně profitovat a nakrást třeba ve státním podniku všechno, co potřebovali pro stavbu svých chalup. Nemluvě o tom, že již od ranních hodin hospody jen hučely a cinkaly půllitry, některé známé osobnosti, umělci, herci, zpěváci a muzikanti, (přisluhovači režimu), doslova lezli za minulé doby režimu do zadku, či dokonce fízlovali. Zatímco jiní lidé protisocialisticky naladění (třeba Charta 77), museli třeba pracovat v kotelnách nebo jít rovnou sedět. Nicméně, zaplať pánbůh, že padl zářivý socialismus, dlouho jsem si myslel, že všechno bude fajn, ale dnešní vláda arogance moci, mocných chamtivců a lobbistů o fajnovosti tedy moc nesvědčí. Nemyslím si, že to je dobrá cesta do budoucnosti. Ale zpět k věci. Osudové drama JUDr. Dagmar Burešové při vší úctě mohlo nabídnout za 240 minut mnohem více, možná je to i tím, že tam bylo pár nadbytečných scén. I přes výše řečené je Hořící keř nadprůměrně vystavěný seriál, jenž zvedl televizní laťku. Herecký vklad v podání herečky Jaroslavy Pokorné v roli Libuše Palachové na mě působil asi nejemocionálněji, mimochodem skvěle to hrála. Velký herecký talent Táňa Pauhofová měla půvab, ale nejsilněji na mne nepůsobila. Snad bych ještě dodal, že je možná škoda, že zatím z neznámých důvodů filmaři opomíjejí detailnější pohled na život Jana Palacha, jenž by byl jistě nosnou a zajímavou látkou pro celovečerní film. (21.04.2013)

Kdo by to byl čekal, se že televizní minisérie bude moci pochlubit vyšší formální úrovní, než má většina české produkce mířící do kin? A nejen tou. Ondříčkovo Ve stínu, považované za jeden z nejlepších českých filmů minulého roku, bylo chváleno (alespoň) za Trojana, pěknou kameru, výpravu a dobovou atmosféru, jenže Hořící keř nabízí tohle všechno v ještě vicizelovanější podobě a přidává k tomu navíc úctyhodný dramatický náboj a promyšlený pohled na místo činu Jana Palacha v národním povědomí. (13.02.2013)

Nesmírně kvalitní řemeslná práce, prostě správná filmařina jak má být. Emočně velmi působivá a mrazivá, bezvýchodností a hořkostí nasáklá, výbornou hudbou vhodně podpořená. V neposlední řadě skvěle obsazená a odehraná (a zde by měl následovat hodně dlouhý seznam, tak alespoň ty nejvýraznější); konečně jsem se dočkal Tániny skutenčně velké role, které se chopila s vervou a výsledek zaslouží více než hodně chvály (kvituju i její parádní češtinu), dále Ivan Trojan zde hraje velmi podobnou postavu té Ve stínu (a je v ní znovu naprosto pevný v kramflících), hodně zaujme Palachova matka v podání Jaroslavy Pokorné (zcela důvěryhodná), nesmím opomenout také nechvalně proslulého soudruha pana Huby či elegantní svini Igora Bareše (a mnoho dalších herců ve vedlejších rolích). Tento film, nebo chcete-li 3-dílná minisérie, samozřejmě není dokonalý. Má plno much; občasné přílišné tlačení na pilu, ne vždy úplně zvládnuté oslovování (střídání pána/paní, soudruha/soudružky někdy dře), poněkud úsměvné Dočekalovo sólové páchání nepravostí (značně pochybuju, že by na ně nevyužil svoje poskoky) a sem tam haprující dobovost (třeba taková televize, rádio; na jedné straně příjemný odkaz na Sňatky z rozumu, různé písničky a pak do toho najednou zpívající Janek Ledecký, kterému v té době mohlo být asi 7 let). Výše uvedené klady přesto výrazně převyšují zápory, proto dávám slabší, ale bezesporu zasloužený plný počet (výsledné hodnocení však nezahrnuje můj osobní názor na Palachův čin, následné reakce na něj a současné společensko-politické tendence či tlaky; snažil jsem se v tomto případě co nejvíc zaobírat jen a pouze filmovým hlediskem). (15.02.2014)