Návrat domů

Další smutný důkaz, jakou cestou se mohl ubírat náš film, nebýt únorového převratu (i když tento film vznikl již po něm). Řemeslně až uchvacující dílo, které výborně vystihuje nadšenou a hektickou atmosféru osvobozeného města, do kterého je v zajímavém kontrastu vložena temnější linie nadporučíka, který postupně přichází o všechno co měl. Film je naprosto zbaven naivity a patosu a ideologická stránka je silně potlačena, dá se říct, že některé její prvky nejsou vůbec záměrné, ale věrně charakterizují dobu krátce po osvobození. Je zde několik působivých scén, jako návštěva u matky zemřelého vojáka, až expresivní scéna ze skladu šatů i věty učitele ze sklepního bytu plné naděje. Výkony herců jsou zde navíc vzácně vyrovnané a to i v ženských figurách, ktěré zde působí živě a vůbec ne křečovitě (příjemně na mě zapůsobilo ztvárnění Marešovi bývalé partnerky). (09.05.2009)

„Snad budeme ještě dlouho chodit v záplatovaných šatech, snad budeme i hladoví a promrzlí, ale budeme mít teplo tady, v srdcích. A světlo před sebou.“ Všude je cítit poválečný optimismus, radost a družnost (řada scén by jinde vyznívala naivně, zde díky této atmosféře působí přirozeně). Ale hlavního hrdinu čekají kruté chvilky a právě v nich je tento humanistický film nejsilnější. Leckdo sice bude mít problém s prosovětskými odkazy, ty ovšem k ději pasují. A dokonce se tu objeví i něco Spojeneckého, ať už vlajky, Marešova fronta, oblečení (vtipná scéna s kloboukem) či třeba hudba Glenna Millera (ano, rok 1948!). A dojde i na ožehavé srovnávání života v Protektorátu a na frontě. O to víc pak zklame nic neřešící konec, kvůli němuž zůstanu u slušných 4*. „Víte, když se na Vás tak dívám, tak si nedovedu představit, že byste byl schopen někoho zabít.“ - „No ovšem…člověk nepřítele vlastně někdy ani neviděl.“ - „Vážně?“ - „Někdy byla tma, někdy byl daleko nebo…“ - „Takže člověk vlastně ani nezabíjel.“ - „Máte pravdu. Člověk jenom střílel, ale nezabíjel.“ (25.04.2017)

"Víš děvče, válka se musí škrtnout z našich životů...." Jak bláhové, jak pošetilé přání. Vždyť "válka to důkladně zpřeházela"... Tento Fričův snímek o vystřízvění z radostných chvil po skončení války má určitě svou kvalitu. Karel Höger v roli nadporučíka Mareše se se smutkem v duši vyrovnává po svém, tedy především mlčky. Škoda té až příliš rozjuchané atmosféry se sympatickými rudoarmějci tančícími kozáčka, to mi do té Marešovi zádumčivosti moc nesedělo. A škoda té závěrečné jásavé scény při přesunu Marešovi vojenské jednotky do Sudet. Tu bych si tedy vážně odpustil.          (26.02.2023)

Vynikající téma i skvělé obsazení, to je bez debat. Nemůžu se však zbavit dojmu, že některé situace byly nevěrohodné, působily jaksi nejistě a kostrbatě. Je to škoda, takové události z Prahy z konce druhé světové války v našem filmu moc místa nemají a myslím, že formát jakým byl Martin Frič, mohl snímek zpracovat lépe. Každopádně stojí za podívání i kvůli Běle Jurdové, která za mlada oplývala zvláštní aurou. (17.03.2023)

,,Co bylo, je zaplaťpánbůh za námi a teď se budeme těšit na to, co přijde... Ne tak celkem. Radostné chvíle ze šťastného konce 2.světové války postupně střídají smutná poznání reality. Osvobozením skončila jedna kapitola dějin, ale důsledky dřívějších událostí pokračují dál, když válečného hrdinu s hodností nadporučíka čeká povinnost odjezdu do pohraničních Sudet ve věci odsunu pozůstalých nacistů z republiky... V krátkém, ale pozoruhodném období čs.kinematografie 1945-48 vznikla mezi řadou zajímavých filmů s náměty ze současnosti i tahle spoločenská reflexe o dojmech a důsledcích z nedávno ukončené války i poválečných poměrech v pražském prostředí. ,,Člověk se vlastně bojí smrti jenom když není docela blízko ní, pak už se na ní jenom dívá... a někdy byla tma. Člověk pak vlastně ani nezabíjel, člověk jenom střílel." Film sledující osud a zážitky nadporučíka, jeho kolegyně četařky a dalších dávných známých nemá sice jako celek jednu stálou zápletku, ale obsahuje řadu silných momentů. Nejdřív, kdy se nadporučík Mareš odhodlává říct mámě svého padlého kamaráda o smrti jejího syna, podruhé když navštíví opuštěného profesora, který skoro celou válku nevyšel ze strachu z bytu a potřetí, když se po řadě jiných zpráv dozvídá i o smrti svojí maminky a loučí se se svým bývalým bytem, který byl za války rozprodán a znovu prodán někomu jinému. Filmu dominuje kvalitní scénář a vynikající herecké výkony, vedle tradičně skvělého Karla Högera v hlavní roli bych zmínil Františka Smolíka (profesor Blažej) a Terezu Brzkovou. 95% (deníček - Krátká éra československého filmu 1945-1948) (31.12.2017)