Poslední muž

Hugo Haas není Jaroslav Marvan a oba k postavě malého rodinného diktátora přistoupili po svém. Nechci soudit, který z nich byl lepší. Byli každý svůj, dobře jsem se bavil s oběma a protože starší má přednost, tak tedy Hugo. Je výborný a dokonale vystavěl postavu sobeckého tyrana, ve kterém občas probleskují nejen záblesky sebeironie, ale také v jádru milujícího manžela a otce. Scéna, ve které nikým neviděn projeví své city k synovi a strach o jeho osud je nezapomenutelná výborná a nad rámec komedie. V této rovině Marvana překonává, je mnohem lidštější a já jako divák si i přes tu tyranii nemohu neoblíbit. Později ostatně tuto rovinu ještě vypiloval v roli profesora Karase ve výborné Mravnosti nade vše. Ostatní, snad až na Zdeňku Baldovou, jen přihrávají i když někteří, třeba Jára Kohout, si pro sebe taky snaží nějakou tu chvilku urvat. A vše jistí výborné dialogy. Zkrátka další z vydařených pamětníků, který si rád zopáknu.. (17.02.2013)

Domácí teror nesmlouvavého otce, váženého profesora, který se návyků poroučet a ničit musí zbavit a který se bude muset naučit vytvořit si vztah k vlastní rodině. Svižná komedie s vynikajícím Hugo Haasem. Jen v minimální míře jde vidět asynchronický zvuk k obrazu. Což je na rok 1934 výborný výsledek. (31.10.2011)

Mac Frič se postaral o první filmové zpracování ve své době velice úspěšné stejnojmenné divadelní hry Františka Xavera Svobody. Do hlavní role obsadil výborného Hugo Haase, který se zde, podobně jako o pár let později ve filmu Velbloud uchem jehly, proměnil v mnohem staršího muže. Snímek o pořádku a disciplíně, která však musí mít své hranice, přináší celou řadu zábavných, ale také dojemných momentů (zejména v závěru). Mírně upravená Svobodova předloha se dočkala i druhého filmového zpracování – režisér Vladimír Slavínský obsadil do hlavní role svého snímku Poslední mohykán Jaroslava Marvana. V porovnání těchto dvou snímků vychází z mého pohledu o chlup lépe mladší a rozvernější kolega, ale oba filmy jsou opravdu povedené a rozhodně stojí za zhlédnutí! (08.04.2014)

Kdyby pozdější Poslední mohykán (1947) tomuto filmu naopak předcházel, napíšu s pochvalou, že se tvůrcům povedlo Posledního muže dle totožné divadelní předlohy připravit a natočit tak, aby měl čím novým zaujmout i znalce slavnějšího zpracování s Jaroslavem Marvanem a přinést zcela nové zábavné situace (nápad s falešnou figurinou, zpívanky na abiturientském večírku a pod.). Zůstávám však mírně na pochybách, zda to může platit i obráceně o Posledním mohykánovi, protože mimo jednu legendární pasáž s věšením obrazu na úvod mi začíná ve vzpomínkách připadat jako chudší příbuzný. Každopádně v obou případech jde podle mého názoru o špičku v rámci domácích komedií pro pamětníky a velmi mě potěšilo vidět konečně „doktora Galéna“ Huga Haase (Bílá nemoc) v komediální roli. Fakt jsem nemyslel, že se takhle výborně pobavím u filmu z roku 1934(!), i když přeci jenom jde o film Martina Friče, který má na svědomí takové nestárnoucí klasiky jako Eva tropí hlouposti či Cesta do hlubin studákovy duše a tenhle méně známý kousek k nim bez potíží mohu okamžitě přiřadit. Haas odtáhl celou komedii skutečně s velkým gustem, úspěšně zastínil i své minimálně o třídu nižší přihrávače a ještě navíc své postavě despotického otce rodiny dokázal vtisknot nejen velký kus vtipu, ale i lidskosti. [85%] (07.08.2021)

H. Haas opět jako výrazně starší postava. Kdo ví, proč vykrádal role svým starším kolegům? Ve svých 33 letech ztvárňuje šedesátiletého despotu, který tvrdě vládne všem, kteří ho nechají. Haas byl vynikající herec a sice byl vtipnější, než později Marvan, ale současně byl méně opravdovější. Marvan byl skutečný morous v odpovídajícím věku. Přesto není důvod hledat mouchy. Poslední muž je i tak hereckým koncertem s několika zdařilými vtípky a vlastně ani nevadí ten závěrečný neuvěřitelný přerod z despoty na demokrata. Přesto dám raději spíš silné tři, než slabé 4*. (19.01.2022)