Hunger Games: Vražedná pomsta

Zhlédnuto v kině. První díl byl jednoznačné zklamání, u kterého jsem si řekl, že tenhle "fenomén" mě minul a že na další díl se asi nepodívám. Uplynul nějaký čas, vyměnil se režisér, z Jennifer Lawrence se stala jedna z nejmilovanějších a nejoblíbenějších hereček současnosti, která si zároveň došla pro Oscara, vyšel první trailer na tento film a já se ze zvědavosti na něj koukl. A řekl jsem si, že to nevypadá zas tak špatně. Pak vyšly další trailery, pak jsem četl první ohlasy, ve kterých se 99 % lidí shodlo, že to je mnohem lepší, než minulý díl a já měl jasno, že tomu ještě jednu šanci dám. Nelituju. Konečně chápu, proč to je fenomén. Tady jsem cítil ten nespravedlivý totalitní systém, tady jsem cítil tu naléhavost okamžiku a potřebu něco dělat, tady jsem chápal všechny hrdiny, proč se tak chovají… Zkrátka všechno, ale úplně všechno se zlepšilo a já prakticky nemám, co bych vytkl. Snad jen, že tentokrát se těším na další díl… 100 %. (16.01.2014)

Dvou a půl hodinová délka mě šíleně děsila…a taky oprávněně. Prvních třicet minut ubíhalo tak strašně pomalu, až jsem si myslel, že u filmu nevydržím a normálně se na něj vykašlu. Pořád jsem si ale říkal, že se to tak nějak zvedne a začne mě to bavit, což se nakonec naštěstí i stalo. Jakmile se totiž Catniss dostala do další arény, začala ta pravá zábava. Možná ještě zábavnější, než v prvním díle. V tu chvíli mi zbylé necelé dvě hodiny utekly neuvěřitelnou rychlostí a náhle se z filmu stal vyslovený miláček a milovník davů. O to více jsem se ale začal bát závěrečného dvoudílu, protože prozatím to jediné, co mě na Hunger Games bavilo, byly samotné boje v uzavřených arénách. Všechno kolem, od politiky počínaje, přes válku konče, pak šlo totálně mimo mě. (22.06.2015)

Hangr gejs aneb "Dejte Belle do ruky luk, osaďte třemi Patyzóny a máme tu další účelovou, plagiátroskou sračku", sveřepě pokračuje v nastoleném trendu. Slečna Lórencová, plná lásky a rozpolcena nenávistí ke zlému postapo establišmentu, lítá po džungli, až se jí zapařují neoprénem zvýrazněná prasečí stehna a svými šípy neochvějně míří do srdíček mongoloidních dětí, toužících po přiblblém dobrodružství a zvědavých na to, který ze statických fesháků jí nakonec naplní toulec. A tak si Zuzanu směle řadím do seznamu parazitních grafomanek, hned vedle Štefánie a paní Rohlíkové, jež jsou svými červenoknihovními braky schopny zkurvit vkus miliónům slaboduchých týnedžrů. Oproti prvnímu dílu však došlo k drastickému zbrutálnění a posuvu přístupnosti na PG8, Katniss dokonce jednou krvácí ruka!!! a přespolní běh s důchodkyní na zádech mi uvolnil průdušky lépe než ACC, proto budu velkorysý, napálím tomu velmi pěkných 1,596421 a už Hladově vyhlížím tu romantickou VŘSR v dalším dílu. (22.01.2014)

Tak nějak jsem si myslela, že jednou stačilo a již nikdy víc. Nicméně se ve mně probudila zvědavost a ta občas zahlodala, až jsem se teda na tu dvojku mrkla. Z odpadové jedničky se ejhle vyklubala pěkná troječka. Z masakrování dětí se pokročilo k masakrování důchodců! Musím uznat, že se na to tentokrát dívat dalo. Nejde jen o to, kdo koho tentokrát zapichoval, ale tak nějak celkově. Každopádně když si to tak v hlavě přebírám, říkám si, že je to sice natočeno dobře, ale ničím zvlášť mě to nezaujalo. Je to taková akční červená knihovna. Jako by Suzannu někdo pořádně naštval a ta si pak dala před každým psaním dva, tři panáky a jala se ve svých příbězích pomstít jak dětem, tak manželovi a v druhé části hlavně své tchýni. (28.06.2017)

Formalisté prominou, ale jestli je něco, co si na Hunger Games zaslouží podrobnější rozbor, tak je to postavení dívčí / ženské hrdinky a problém emancipace, potažmo sexismu. Teze o feministickém postoji série, která by měla čtenářkám / divačkám dávat příklad aktivní nebojácné hrdinky, jsou totiž docela dobře napadnutelné, respektive to zdaleka není tak jednoznačné, jak se možná zdá. Katniss je v prvním i druhém dílu poměrně často postavou reaktivní až pasivní, závislou na pomoci shůry ve stylu deus ex machina ("padáčky" od Haymitche, což je pochopitelně otcovská figura) nebo větší pohotovosti ostatních (Finnick a jeho oživení Peety, při kterém Katniss akorát vyděšeně přihlíží a x dalších případů...). Katniss rozhodně není po většinu času proaktivní figurou, která by určovala směr vyprávění, ale přesto je protagonistkou, což evidentně samo o sobě někomu stačí. V tom je ale právě ta komplikace - Hunger Games na jednu stranu působí jako progresivní, emancipační popkulturní produkt, jenže pouze do určité míry. Ve skutečnosti film na mnoha místech nabízí divačkám zcela konzervativní potěšení z toho, že hrdinka může na veřejnosti předvádět krásné nové šaty (stávat se "objektem pro pohled") a být slavná. Samozřejmě, filmy / knihy toto všechno zároveň kriticky reflektují (druhý díl je v tom důslednější), ale nemyslím si, že by vyloženě znepříjemňovaly sledování těch efektních momentů; je to pořád okouzlení pozlátkem, luxusem a popularitou, byť vylhanou a pomíjivou. Je to na jednu stranu logické. Aby frančíza dokázala přivábit svoje cílové publikum a zaplatila přitom svůj vysoký rozpočet, těžko se může uchýlit k radikálnější interpretaci, která by vyloženě systematicky podrývala cokoli okouzlujícího a narcistního. Pořád tu musí být vzrušení z toho, že sledujeme dobrodružství pro vyvolené - že nahlížíme do pozic vyhrazených jen pro mizivé procento "šťastných". Na druhou stranu, rozhodnutí portrétovat Katniss převážně pacifisticky (málokdy skutečně někoho zlikviduje, a kdyžtak jen náhodou) a nechávat "černou" práci na druhých, prostě naráží na stanovené meze a ústí v už zmiňovanou neakčnost až pasivitu. Což se dá ale znovu obrátit a číst jako záměr - hrdinka je tady ostentativně zobrazovaná jako oběť systému, se kterou je neustále manipulováno. Jenže fakt se to dá chápat jako důsledný komentář neschopnosti vymanit se ze stereotypů, které ženám přikládá společnost? Nejsem si jistý. Místo toho jsem z toho rozpačitý, tak nějak pořád. Ale jak říkám, je to pro svoji rozporuplnost a kompromisnost, která je vlastně v řadě ohledů pochopitelná, zajímavý materiál k diskuzi. (10.09.2015)