Roztomilý člověk

Zpočátku jsem byla z Fričovy konverzační taškařice, kde se drby šíří rychlostí blesku a nabývají těch nejabsurdnějších rozměrů, maximálně nadšená. Vzhledem k přepálené stopáži se později začnou Bláhovy výmysly a následná nedorozumění zajídat, i tak ale patří Roztomilý člověk k tomu nejzábavnějšímu z dané éry. (30.12.2011)

"Mám rád vzruch! Nemohu vystát lidi s obličejem, který nic nepovídá. Ti mně připadají jako... mrtvý rybník. Znáš takovou pěkně stojící hladinu, která tě láká vzít kámen a hodit jej do vody? Voda se čeří, dělají se kola, vlnky, no zkrátka něco se děje! ...A když vidím takový obličej, tak mám tisíc chutí vzít kámen a..." Pro řadu lidí asi jedna z mnoha vzájemně si podobných pamětnických veseloher. Ale já v ní vidím daleko víc. Je to film o triumfálním vítězství fantazie nad realitou, humoru nad vážností a recese nad tzv. spořádaným životem. V době protektorátu musel Roztomilý člověk působit velmi konejšivě a pro mě je dodnes spolehlivým analgetikem. A vždycky mě potěší potkat někoho, kdo to cítí stejně. Viktor Bláha a Polda Krušinová jsou postavy podle mého gusta. Kde je nuda, zasáhne jeden nebo druhý svým živelným způsobem do konverzace a v tu ránu se ona voda čeří, obočí stoupají ke stropu a brady padají k zemi. Nejsou to žádní podloudní lháři, neklamou okolí za účelem zisku nebo z cynismu, ale z jakési vnitřní povinnosti. :o) Mystifikace je pro ně vášní, filosofií, sebeobranou a způsobem, jak naplno žít. Kdo to nemá, nepochopí. A nejkrásnější je, že přes ddrobná zakolísání se Viktor ani Polda nezačnou napravovat, jak si žádá konvence. Že naopak způsobem, jak čelit přízemnosti světa, se ukáže spojit své samostatné fantasmagorie v jednu společnou. Scénu ve vlakovém kupé, kde se Oldřich Nový a Nataša Gollová - poprvé sami, bez diváků - doplňují a jakoby testují ve vymýšlení historky o šperkovnici, považuju za jednu z nejromantičtějších v českém filmu. Dokonce i ve větě "Už nikdy si nebudeme lhát" jaksi cítíte, že to spíš znamená "Budeme lhát jako tým". :o) Moje nejoblíbenější komedie celé pamětnické éry. 100% (19.09.2006)

Za nejlepší Nového filmy považuji vedle Valentina Dobrotivého a Kristiána právě tento snímek, natočený podle předlohy komedie F. X. Svobody Kašpárek. Je skutečně s podivem, kolik scén z tohoto filmu utkví v paměti. Kruhy nad postelí, scéna v posunovaném vagónu, prázdný kostel při závěrečné scéně, oholený vous T. Pištěka... V plejádě skvělých herců nelze zapomenout na E. Nollovou v roli babičky, temperament N. Gollové, ale i drobnější postavy - Z. Baldovou, S. Svozilovou. Vedle standardu R. Schránila se mi zdá, že se umělecky trošku ztrácel L. Pešek, kdežto hladový abstinent Filipovský je taky ve svých scénách nezapomenutelný. Nejde o obsah, sám příběh byl primitivní, ale režijně fričovsky mistrně zvládnutý... (16.09.2014)

Další z řady mile naivních komedií s Oldřichem Novým, kterými si postupně doplňuji své filmové vzdělání. V poslední době se mi navíc starší filmy trefují do nálady čím dál více. Pravda, nového je teď méně, tak kdy jindy sáhnout po starších kouscích. Roztomilý člověk mi ale nepřijde tak dobrý, jako například Kristián, Eva tropí hlouposti či Dívka v modrém. Možná je to tématem, nemám moc rád manipulace a humor na nich postavený. Ač to Oldřich Nový zvládá opět bravurně, jeho postava redaktora Bláhy mě spíš štvala, než bavila. Přesto si tři hvězdy film zaslouží, opět i za to, že se tvůrci snažili národ v těžkých časech pobavit. (29.09.2020)

Na tento film si vôbec nepamätám a ani ma to príliš nemrzí, pretože podľa mojej mienky nepatrí k vydareným dielam Martina Friča, ani k vydareným hereckým kreáciám Oldřicha Nového. S ohľadom na podmienky, v ktorých vznikal a na očakávania, ktoré v ťažkej dobe vzbudzoval, mu nechávam veľmi slabé tri hviezdičky a dopísaním komentára (pardon "recenzie") obnovujem proces zabúdania. (24.05.2021)