Režie:
Martin FričKamera:
Jan StallichHudba:
Julius KalašHrají:
Theodor Pištěk, František Smolík, František Kreuzmann st., Jaroslav Marvan, Ladislav Boháč, Václav Trégl, Karel Postranecký, Čeněk Šlégl, Marie Burešová (více)Obsahy(1)
Štěstí. Co je štěstí? Muuuška jenom zlatá…! Je celkem zbytečné tázat se, proč jsou filmy ze studentského prostředí tak oblíbené u diváků všech věkových kategorii. Každý z nás prošel (či právě prochází) nějakou školou a ve studentských filmech hledá odraz svých vlastních vzpomínek nebo čerstvých zážitků. Studující mládež pronikla do českého filmu mnohokrát. Ve 30. letech minulého století to byly především sentimentální historky o prvních láskách a popletených profesorech. Režisér Martin Frič natočil v druhé polovině třicátých let dvě výborné veselohry Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše, které byly inspirovány romány Jaroslava Žáka, dokonalého znalce středoškolského prostředí. Oba snímky dodnes patří k divácky nejúspěšnějším snímkům. Škola základ života má prostý děj, dokonale však vystihuje jednotlivé typy studentů i profesorů. Ladislav Pešek se představil v nezapomenutelné roli studenta, který neopomine jedinou příležitost k rošťárně, František Filipovský naopak hraje podlézavého šplhouna a udavače, Antonín Novotný zase obletovaného školního krasavce. Jejich důstojné pány profesory si s chutí zahráli František Kreuzmann, František Smolík, Ladislav Boháč, Jaroslav Marvan a Václav Trégl. Ředitele gymnázia si poté zahrál Theodor Pištěk. (Česká televize)
(více)Recenze (408)
Druhý komediální vrchol své doby se od sesterské CESTY DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE odlišuje zacílenějším záběrem stále komediálního a převážně humorně strukturovaného pohledu. Součástí tohoto zaměření je až satiricky nadsazovaný pohled na světla a stíny tehdejšího školství, které bylo a zůstává na absolutním vrcholu vývoje dosavadní dvousetleté historie i současnosti našich moderních vzdělávacích systémů a zařízení. Přesně se tu zrcadlí generační spektrum doby: zbytky monarchie, střední generace i dychtivé mládí Masarykovy a Benešovy republiky včetně bohatého mimoškolského života se vzájemně se prolínající vlasteneckou a rodící se konzumní tendencí v zrání těch nejmladších. V druhorepublikovém kontextu data své premiéry má film až jinotajný vlastenecký ráz nehynoucí naděje na návrat právě ztrácené svobody národní i státní. O režii, scénáři i námětu platí totéž co v případě CESTY. Superlativy jsou - a nemohou nebýt - základní součástí tohoto hodnocení. Jako agitační vnímatelný závěrečný "běh pokroku a mládí" Novotného a Gabrielové (tondy a Máni) je dobově míněn naopak jako výraz nadějí na účinnou obranu a ubránění První republiky. Řetěz až kabaretně působících scén a zliovělých výroků, obsažený ve filmu, je určitě tím nejlepším, co bylo možné dostat ze stejnojmenné Žákovy literární předlohy. Vážné se nemusí - umí-li se to - nutně potýkat s až rozverně veselým. Naopak. Poučení získané snad až neutuchajícím smíchem čas od času přerušovaným nezastíraně vážným, hloubavým zamyšlením, bývá trvalejší kovu. Smích je totiž nejlepší učitel a současně ten nejhladivější pedagog-utěšitel. ()
U tohohle filmu se směju vždycky, nehledě na to, jak často ho během roku vidím. Zřejmě jedna z nejlepší školních komedií a komedií vůbec, hlavně díky hromadě výborných herců (Pešek, Filipovský, Pištěk, Šlégl, Marvan, Kreuzmann, Smolík...) na které je při jejich zápolení mezi lavicemi radost pohledět. Tentokrát se omlouvám, že se nevyhnu hláškování... "Ich habe gesagt" "Slávisti jsou saláti!" "Básník na starý kolena vzývá u jezera." "Nedbalý, líný, neprospívá." "Zove se tříďas, tříďák, klasař, poklasnej, táta, tatouš, otěcko, atěc, pěstoun, ujec, pan starosta, otčím, krkavčí otec." ()
Parádní klasika. Jednou jsme měli na střední napsat slohovou práci na téma Škola, základ života. Mě v hlavě automaticky naskočil film a začala jsem se smát, tak že jsem šla za trest na chodbu a měla samozřejmě za pět. Ráda vzpomínám na školní léta. Takové to filmy prostě nestárnou. Jsou stále aktuální. ()
Nesmrtelná klasika z dětských časů mých dědů a babiček. Vztahy žáků a učitelů, studentská léta. Jeden z pilířů lidského života v dobách jeho mladého rozpuku. Název filmu je i životní pravdou, co platí již od dob Marie Terezie. Okamžiky, na které člověk celý život nostalgicky vzpomíná, na křižovatky cest, co ho vedly do světa dospělosti. Na velké momenty světa školních lavic a posledních zvonění. Rok co rok je škola továrnou lidských kolektivů, nových výzev a pohnutých osudů. Dnes stejně jako tenkrát. ()
Další z pamětnických klenotů dnes mírně ve stínu slavnější "Cesty do hlubin". Oba filmy si jsou podobné po formální stránce i námětově (scénář u obou dle námětu jednoho autora), nicméně Frič o rok později natočil lepší komedii, i podstatně naléhavější, což přinesl osudný čas. Třicátá léta se blížila ke konci, strach o okleštěnou republiku narůstal a mimo jiné vznikaly i dobré filmy. ()
Galerie (6)
Photo © UFA
![Škola základ života - Z filmu - František Filipovský, Věra Gabrielová, Antonín Novotný, Zorka Janů, Milena Velíšková, Marie Pilská](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w663/files/images/film/photos/164/756/164756069_e1a21d.jpg)
Zajímavosti (29)
- Exteriéry školy byly natočeny v ulici U Měšťanských škol v Praze Kobylisích. (xisp)
- Autor původního námětu Jaroslav Žák byl dlouholetým středoškolským profesorem v Praze, Dvoře Králové, Jaroměři a v Liptovském Mikuláši na Slovensku. (Duoscop)
- Ačkoli Ladislav Pešek a František Filipovský hráli studenty, bylo jim v době natáčení 32 resp. 31 let. (M.B)
Reklama