School Is the Foundation of Life
Režie:
Martin FričKamera:
Jan StallichHudba:
Julius KalašHrají:
Theodor Pištěk, František Smolík, František Kreuzmann st., Jaroslav Marvan, Ladislav Boháč, Václav Trégl, Karel Postranecký, Čeněk Šlégl, Marie Burešová (více)Obsahy(1)
Štěstí. Co je štěstí? Muuuška jenom zlatá…! Je celkem zbytečné tázat se, proč jsou filmy ze studentského prostředí tak oblíbené u diváků všech věkových kategorii. Každý z nás prošel (či právě prochází) nějakou školou a ve studentských filmech hledá odraz svých vlastních vzpomínek nebo čerstvých zážitků. Studující mládež pronikla do českého filmu mnohokrát. Ve 30. letech minulého století to byly především sentimentální historky o prvních láskách a popletených profesorech. Režisér Martin Frič natočil v druhé polovině třicátých let dvě výborné veselohry Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše, které byly inspirovány romány Jaroslava Žáka, dokonalého znalce středoškolského prostředí. Oba snímky dodnes patří k divácky nejúspěšnějším snímkům. Škola základ života má prostý děj, dokonale však vystihuje jednotlivé typy studentů i profesorů. Ladislav Pešek se představil v nezapomenutelné roli studenta, který neopomine jedinou příležitost k rošťárně, František Filipovský naopak hraje podlézavého šplhouna a udavače, Antonín Novotný zase obletovaného školního krasavce. Jejich důstojné pány profesory si s chutí zahráli František Kreuzmann, František Smolík, Ladislav Boháč, Jaroslav Marvan a Václav Trégl. Ředitele gymnázia si poté zahrál Theodor Pištěk. (Česká televize)
(více)Recenze (411)
Další z pamětnických klenotů dnes mírně ve stínu slavnější "Cesty do hlubin". Oba filmy si jsou podobné po formální stránce i námětově (scénář u obou dle námětu jednoho autora), nicméně Frič o rok později natočil lepší komedii, i podstatně naléhavější, což přinesl osudný čas. Třicátá léta se blížila ke konci, strach o okleštěnou republiku narůstal a mimo jiné vznikaly i dobré filmy. ()
Oba filmy podle Žáka se mi líbí zhruba stejně, ale tento obsahuje více vtipných hlášek, o které se starají především výtečníci Holous, Benetka a Čuřil. Kdyby někdo z tehdejšího profesorského sboru zavítal na dnešní gymnázium, tak by se asi nestačil divit, jak se vztahy na školách za tu dobu dokázaly proměnit. "Hanba šerifovi!" ... "Slávisti jsou saláti!" (33.) ()
Na rozdíl od většiny se mi film líbí víc než "Cesta do hlubin študákovy duše" A proč? Druhý díl má sice lidštější rozměr, ale první ho předčí daleko vybroušenějším humorem. Druhý díl je sice filmovější, ale tenhle zase satiričtější a trefnější a to se mi i vzhledem k předloze líbí víc. Scénu na hodině latiny považuji za jednu z nejlepších v rámci české komedie. ()
Veľmi príjemné, staromilsky roztomilé a s niekoľkými výbornými humornými hláškami. Jediné čo mi trocha udrelo do očí bol vysoký vek študentov, kde niektorí mi s tými profesormi splývali, ako keby boli rovesníci (hlavne s novou mladou učiteľkou a tým mladým profesorom). Neviem, nerozumiem tomu, možno to má súvis s tým, že asi v tej dobe bolo málo detských hercov. V každom prípade aj tak vysoko nadpriemerná záležitosť. 85/100 ()
Ne tak dokonalá jako "Študákova duše", přesto výborná komedie, plná nezapomenutelných scén, nesmrtelných hlášek, nezapomenutelných figurek (i když na Máňu by člověk raději zapomněl). Navíc ten jalový závěr hromadného úprku ke šťastným zítřkům vzhledem k roku vzniku působí až mrazivě a dává celému filmu zcela nový rozměr. ()
Galerie (5)
Photo © UFA
Zajímavosti (29)
- Jaroslav Marvan hral pomerne staršieho profesora, ale v skutočnosti mal iba 37 rokov. (Gareth_Jones)
- Profesor Lejsal (František Kreuzmann st.) vyšetřuje studenta Čuřila (Ladislav Pešek), zda byl na zakázaném představení „Ve víru vášní“. Jedná se o fikci, film neexistuje. (sator)
- V závěrečné fázi filmu, když se paní Živná (Zdeňka Baldová) přimlouvá za svého syna, je jeho nedbalost demonstrována nejprve profesorkou dějepisu (Lola Skrbková) s tím, že „ani neví, kdy byla bitva u Jerez de la Frontera“, a poté profesorem latiny (František Kreuzmann st.) poznámkou, že „nezná ani pravidlo o konsekuci temporum“. Zmíněná bitva mezi Muslimy a Vizigóty poblíž Gibraltaru proběhla v červenci 711 a consecutio temporum (souslednost časů) je pravidlo uplatňující se například v latině, kde čas věty vedlejší závisí na větě hlavní. (Thanoris)
Reklama