Škola základ života

Martin FRic a jeho cierno-bila klasika. Na ceskoslovenske ciernobiele filmy som nikdy nezanevrel, ale ani ich neglorifikujem. Tento je vsak vynimka, komedia z 30. rokov. Tocilo sa to - rovnako ako U pokladny stal - preto, aby sa odlahcila taziva politicka situacia pred nastavajucou svetovou vojnou a preto, aby ludia prisli na pozitivnejsie myslienky. Rovnako ako u snimku U pokladny stal sa pod nanosom humoru skryvaju mrazive skutocnosti : 89 % (23.06.2015)

Příjemná "študácká" klasika, která dokáže pobavit chtěně (výborný scénář a skvělé herecké výkony) – i nechtěně (roztomilá naivita některých scén a replik, pochybný věk hlavních aktérů). Je zajímavé, nakolik si tahle lehkonohá satira uchovává v jistých aspektech svou platnost... A především stále dokáže rozesmívat diváky. Nebýt debilního závěrečného běhu a nesmrtelného hlodu "poběžíme stále kupředu" (zjevně implantovaného dodatečně), byla by to dokonalá komedie... (25.04.2004)

Narozdíl od jiných recenzentů mám opačný názor. Uznávám, že Cesta do hlubin má kromě sledu vtipných scén i lidskou postavu neobvyklých rozměrů, ale zároveň se domnívám, že Škola, základ života vystihuje atmosféru středoškolského prostředí i v těch nejjemnějších nuancích, což se Cestě až tak dobře nedaří. Film by si zasloužil trochu větší historický rozbor, nálepka klasiky je sice oprávněná, ale zároveň nicneříkající. Ten běh k lepším zítřkům i vztah Máňa-Jindra může působit křečovitě, ale v tehdejší filmové poetice má své plné odůvodnění. Vynikající Theodor Pištěk ve skvělé masce (nezapomenutelný tenisový match). Skvostná miniatura Zdeňky Baldové v roli matky kvintána Živného - "Z měšťanky ho vyhodili, na řemeslo se nehodí, aspoň tu maturídu kdyby udělal:" (23.11.2003)

Společně s filmem cesta do hlubin študákovy duše další nesmrtelná klasika ze školních lavic určená spíše pro starší generaci. Milý humor, klasiká sestava hereckých legend - todle prostě člověka vždy potěší vidět. První zmíněný film je podle mě přecijen lepším snímkem...8/10. (01.10.2021)

Druhý komediální vrchol své doby se od sesterské CESTY DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE odlišuje zacílenějším záběrem stále komediálního a převážně humorně strukturovaného pohledu. Součástí tohoto zaměření je až satiricky nadsazovaný pohled na světla a stíny tehdejšího školství, které bylo a zůstává na absolutním vrcholu vývoje dosavadní dvousetleté historie i současnosti našich moderních vzdělávacích systémů a zařízení. Přesně se tu zrcadlí generační spektrum doby: zbytky monarchie, střední generace i dychtivé mládí Masarykovy a Benešovy republiky včetně bohatého mimoškolského života se vzájemně se prolínající vlasteneckou a rodící se konzumní tendencí v zrání těch nejmladších. V druhorepublikovém kontextu data své premiéry má film až jinotajný vlastenecký ráz nehynoucí naděje na návrat právě ztrácené svobody národní i státní. O režii, scénáři i námětu platí totéž co v případě CESTY. Superlativy jsou - a nemohou nebýt - základní součástí tohoto hodnocení. Jako agitační vnímatelný závěrečný "běh pokroku a mládí" Novotného a Gabrielové (tondy a Máni) je dobově míněn naopak jako výraz nadějí na účinnou obranu a ubránění První republiky. Řetěz až kabaretně působících scén a zliovělých výroků, obsažený ve filmu, je určitě tím nejlepším, co bylo možné dostat ze stejnojmenné Žákovy literární předlohy. Vážné se nemusí - umí-li se to - nutně potýkat s až rozverně veselým. Naopak. Poučení získané snad až neutuchajícím smíchem čas od času přerušovaným nezastíraně vážným, hloubavým zamyšlením, bývá trvalejší kovu. Smích je totiž nejlepší učitel a současně ten nejhladivější pedagog-utěšitel. (27.08.2007)