Svět patří nám

"Já už tady asi byl. Já jsem asi odešel a tím pádem, když jsem teď přišel, tak jsem se tu nenašel." Oba kameloti byli při svých výstupech dokonalí, takže mě bavili při kroucení nosy, lovení obědovýho holuba, odstraňování mříže z krku a samozřejmě při legendárním rozboru šouletu vyrobenýho ve zbrojovce Krupp Essen. Jinak ten samotnej boj dělníků za demokracii nijak zvlášť zábavnej nebyl, ale poučný to tedy rozhodně bylo. Propaganda mocných, kteří vlastní prachy a média, byla totiž nebezpečná tehdy stejně jako dnes. Já zkrátka nemám rád žádný Noely ani jejich následovníky a jestli proti tomu kloboukatí něco mají, tak na ně čekám zabarikádovanej na své IP adrese. (12.02.2017)

V+W ve zralé formě skládají v duchu vrcholného Ch.Chaplina nebo bratří Marxů (milý kloboukový odkaz na Kachní polévku) poctu klasické filmové grotesce a současně rozvíjejí na plátně svůj styl divadelní dramatiky (adaptace hry z r.1936) spolu s obsazením generace třicátníků Osvobozeného, vedle nichž září skvělý ředitel Jaroslava Průchy nebo epizodní postava Adiny Mandlové. Fričovo dozrávající režisérské mistrovství a scénografie čerpající z meziválečné avantgardy přispívají k cennému vkladu filmu do dějin české kinematografie. I přes neúplný obraz o původní podobě filmu se mi zdá, že skvělá Ježkova hudba je občas užita mírně nadbytečně. Atmosféru tu místo ♫ vynechaných divadelních písní se sociální tématikou nebo skvělé protinacistické Prabába mé prabáby odlehčuje známá Stonožka nebo Stoprocentní muži. Výrazná angažovanost (v případě Osvobozeného divadla 30.let tradičně sociální, protinacistická i obecně protiautoritářská) bude vyžitím pro vzrušené politicky tendenční nebo nepoučené vykladače a komentátory. (04.01.2012)

Obecně se sice soudí, že Frič udělal s V+W lepší filmy, ale Honzl jim dal větší šťávu a opravdovost. Skutečně nemám pocit, že by tu V+W hráli tolik neorganicky s celým ostatním ensemblem, protože to předstírání západního světa je už tak dost samo o sobě liché. Všichni ti Šmeralové, Mandlové, Záhorský a další nehrají nijak zvlášť. Lion-el je téma vytržené z krize do vzduchoprázdna. Člověk si ale nezávisle na tom všem jak to leží a běží může užít klauniády blboně a blboně a o ty jde až na prvním místě, naštěstí. (22.02.2009)

Pro mladou avantgardní uměleckou generaci dvacátých a třicátých let byl film okouzlením a zjevením nových výrazových možností. Jak by jeho přitažlivosti mohli odolat Voskovec s Werichem, kteří už od počátku třicátých let provozovali na scéně poetické hrátky tolik podobné filmových komediálním sekvencím. Už v roce 1931 natočili za Honzlovy režie film Pudr a benzin, o rok později pak Peníze nebo život, v obou případech vtipné komedie plné situační komiky a gagů, namnoze převzatých z jejich divadelních her. Tak jako se nezávazná komika prvních her postupně proměňovala v souladu se změnou politické situace, měnila se pochopitelně i jejich filmová díla. Už komedie Hej - rup! z roku 1934 měla silný sociální podtext, ústící v solidaritu nezaměstnaných. A film Svět patří nám, to je komedie výrazně politická, varující před šířící se nemocí fašismu, která zapouštěla za pilného přičiňování domácích henleinovců své kořínky i v naší společnosti. Předlohou k filmu Svět patří nám byla hra V a W Rub a líc. Hra, stejně jako pozdější film, vzbudila nelibost a protesty našich sousedů, kteří se domáhali zákazu. Dokonce i místní kritika se v několika případech domnívala, že nebezpečí fašismu je zveličované a že není myslitelné, aby v Československu měli fašisté ukryté tajné zbraně. Vedle vtipného textu byly dominantní složkou filmu výkony obou hlavních představitelů. I zde dokázali, jak citlivě umějí dělit požadavky divadla a filmu, jak dobře se přizpůsobili možnostem i výhodám, které jim film poskytuje. V hereckém obsazení figurují kromě kmenových členů Osvobozeného divadla i další výrazné persony českého filmu s výrazně paralelním statusem: filmová star Adina Mandlová, divadelní bard Štěpánek, potomek ještě němé éry L. H. Struna a tehdy již silně levicově orientovaní Šmeral s Průchou. A ještě na jedno bychom neměli zapomenout, totiž na Ježkův stále hravý a stále živý evergreen Stonožka. Hlavní kvalitou her i filmových inscenací V a W byla vyváženost mezi částí uměleckou a ideovou. Správně vycházeli z předpokladu, že nejdůležitější roli hraje umění samo, v jejich případě tedy komedie, jíž je nutno přizpůsobit složky ideové a nikoliv naopak, jak se to mnohdy stávalo u děl vznikajících v období totality. A pro nás je tento film i dnes poučným varováním před zneužitím moci a ovládaním mas. V jakékoliv podobě. (03.10.2008)

Dnes již naprostá klasika. Je až s podivem že chytře levicoví herci jako je Werich nakonec dostali od komunistů košem a místo nich byli nahrazováni patosem typu Švorcové. Problém je právě v tom svobodném myšlení, které bylo pro někoho až příliž nebezpečné a bylo základem filmů V+W. Přesto je Jan Werich jeden z největších čechů a nejlepší český herec/komik všech dob. V tomto díle v kombinaci se skvělým Jiřím Voskovcem to dokazuje. (27.06.2005)