Svět patří nám

Bohužel poslední předválečný film V+W - a pokud se nemýlím, poslední společný film obou komiků vůbec - patří ke skvostům navzdory tomu, že se dochoval ve filmovém polotovaru; originální kopie byly zničeny buď za druhé republiky, nebo za protektorátu. Burcující hra Osvobozených, symbolizující bojové odhodlání benešovského Československa, ve své filmové podobě ještě získává na působivosti. Ústřední melodie filmu neztratila svou strhující živost ani dnes. Za zmínku stojí, kdo to vlastně volá občany na obranu jejich republiky: je to hlas složité ženy a vynikající herečky Adiny Mandlové. Patos, odlehčovaný černým humorem, přibližuje film jeho potomkům ve filmové vlně šedesátých let. Nezapomenutelná je závěrečná scéna filmu, v níž V+W jsou nuceni držet sami za sebe a své domněle utracené životy minutu ticha. Díla tohoto typu burcovala v našich neprávem zapomínaných odbojářích vůli bojovat a připravenost obětovat své životy v boji proti nacistickému barbarství. Jejich zápal a pozitivně motivující patos nám dnes víc než zoufale chybí. Podle svědectví pamětníků lidé při zpěvu ústřední stejnojmenné melodie povstávali na svých místech. SVĚT tvoří jakýsi umělecký "předvětek" slavného amerického Hackenschmiedova filmu KRIZE, natáčeného především na jaře a v létě 1938. (26.08.2007)

Motto: "Copak lidi mají čas myslet? Kdo za ně myslí? Tisk, rozhlas, propaganda. A to budu já, Dexler! Udělám z tebe vzor, ideál, za kterým půjde každý! Z celého světa, panečku, udělám panopitikum a v něm jedinou modlu." Filmová adaptace hry Rub a líc je posledním a zároveň nezávažnějším filmem V+W (premiéra 30. července 1937). Někde jsem četl podtitul "český optimistický film Voskovce a Wericha", jako by tím mělo být řečeno, že vítězství nad skutečným Dexlerem a jeho "kloboukatejma" bude mnohem složitější. Nakonec však přišlo a film mohl být "znovu sestaven". Zdá se, že tam některé sekvence chybí, ale asi ne ty nejpodstatnější. Pokud je tam ono naléhavé rozhlasové vysílání Adiny Mandlové "Voláme všechny dělníky! Voláme všechny občany! Voláme celý národ! Pomozte nám bránit de-mo-kra-ci-i!", už víc není třeba. Silných míst je ve filmu vícero, natírání Ať žije ("My bysme vůbec udělali nejlíp, kdybysme dali dohromadi peníze, koupili dohromady barvu a psali dohromady na zeď: Ať nikdo nežije.") či třeba jen to, když guvernér říká "Respektuje-li demokracie svobodu smýšlení, neznamená to, že je slabá." Slabší je jen herectví některých jedinců (nejslabší ze všech čtyř filmů V+W) a velká škoda, že si oba kameloti neuzurpují větší prostor ("Krupp Essen. Jezte kroupy."). O to jim jistě ale nešlo. V dobovém tisku se pak psalo: "Anebo o tom také vědí, že tendenční umění není uměním, ale jsou si patrně vědomi toho, že to, co oni dělají, uměním není a počítají s naivitou publika nebo s jeho subjektivní zaujatostí!" Já vám nemám tyhle lidi rád, co se nechtěj a neuměj smát. Stačí si pustit samotný začátek, kde do titulků zpívají "Lidi na lidi jsou jako saně, člověk na člověka jako kat." A poté neskutečné Dexlerovo panoptikum pro lidi, které jen tak něco neohromí. Vkus a pozornost nelze ostatně upoutat lecjakým brakem, neboť jsme otupěli k senzacím a podivuhodným kuriozitám. Ano, dámy a pánové, doba nás odnaučila diviti se exotice a lekati se hrůzy. Století neomezených možností a šílených vynálezů. Století vraždění a senzačních převratů, toť divadlo děsu, kterému se nic nevyrovná... (27.05.2013)

"Já už tady asi byl. Já jsem asi odešel a tím pádem, když jsem teď přišel, tak jsem se tu nenašel." Oba kameloti byli při svých výstupech dokonalí, takže mě bavili při kroucení nosy, lovení obědovýho holuba, odstraňování mříže z krku a samozřejmě při legendárním rozboru šouletu vyrobenýho ve zbrojovce Krupp Essen. Jinak ten samotnej boj dělníků za demokracii nijak zvlášť zábavnej nebyl, ale poučný to tedy rozhodně bylo. Propaganda mocných, kteří vlastní prachy a média, byla totiž nebezpečná tehdy stejně jako dnes. Já zkrátka nemám rád žádný Noely ani jejich následovníky a jestli proti tomu kloboukatí něco mají, tak na ně čekám zabarikádovanej na své IP adrese. (12.02.2017)

Na konci 30. let si Evropa začíná uvědomovat nebezpečí fašismu a nacismu. A právě toto nebezpečí je hlavním motivem posledního filmu dvojice Voskovec a Werich Svět patří nám (premiéra 30.7. 1937, premiéra v USA 13.8. 1939), jejich nejvážnějšího a nejnaléhavějšího filmového díla, které vychází z divadelní hry Rub a líc. Po příchodu německých okupantů byly všechny kopie filmu zničeny a tak máme dnes k dispozici jen neúplnou verzi. Sledujeme technologa moci Dexlera, původně ředitele Panoptika, který se rozhodne pomocí jím řízeného monstra ovládnout svět. A tak se zrodí Lion, který se za finančního přispění koncernu Noel snaží ovládnout celou společnost, aby mohl snadněji provést protidemokratický puč. Jediní, kdo se mu postaví, jsou dělníci, v čele s Dexlerovým vzbouřeným spolupracovníkem z Panoptika Formanem. Film svou ateliérovostí, tovární architekturou, pohybem v uzavřených prostorech, stinných uličkách a továrních halách asi nejvíc připomíná Metropolis Fritze Langa. Připomíná ho ostatně i svým tématem – průmyslová společnost, ovládaná jedním nebo jen několika mocnými podnikateli, je ideální živná půda nedemokratických režimů. Celkový tísnivý dojem podtrhuje i neosobní, depersonalizovaná povaha moci. Vždyť jak Liona tak Noela v celém filmu ani nezahlédneme, můžeme mít dokonce pochybnosti o jejich existenci. Komická dvojice V a W je tu nejvíc ze všech svých filmů upozaděná. Poprvé se objevují až zhruba ve čtvrtině filmu a jejich scény zabírají jen malou část. Jakoby svým divákům říkali, že tady už opravdu končí legrace. Přesto se však humoru nevzdávají. Zatímco se většina filmu nese ve vážném až pochmurném duchu, scény V a W přinášejí jisté odlehčení (např. úžasný dialog nad ručním granátem „Krupp Essen – jezte kroupy“). Scéna, v níž se Voskovec snaží pomocí obřích strojů zbavit Wericha mříže pak připomíná Chaplinovu Moderní dobu. Vlastně ani oni dva nevybočují z linie kritiky a hrůzy z přetechnizované společnosti (v níž se mění původní fascinace stroji a moderní technikou z počátku 20. století), jen ji uskutečňují z pozice klaunů. Tím však jejich výpověď neztrácí na síle. (14.11.2005)

Rub a Líc je jedna z mých nejoblíbenějších her Osvobozeného divadla a tato její filmová verze dopadla téměř na jedničku. Nebýt jisté dějové zmatenosti, kterou nejspíše způsobilo to, že se několik částí snímku během války ztratilo, neměl bych jedinou výhradu. Je to bezpochyby nejlepší film V+W, nejvtipnější a zároveň nejvážnější, při jehož sledování místy až mrazí. A groteskní eskapády s psaním hesla či sundaváním mříže díky režii Martina Friče nepůsobí jen jako napodobeniny jiných, slavnějších, ale jako stoprocentní originály. "Kdo vás sem poslal?" - "Hlad." - "Kdo je to?" - "Nejlepší kuchař." (30.08.2015)