Girls

1. série - 80% - I ve zdánlivě důkladně prostudovaném vztahovém žánru se dá najít něco nového. Nebo znovuobjevit cosi zcela jasného - třeba pravdu. Lena Dunham totiž svoji holčičí partu píše tak uvěřitelně, že některé situace, vzplanutí a rozchody rozehrají svou autentičností na zádech povědomé mrazení. S tím ale přichází i nebezpečí toho, že stejně jako v životě vám pár lidí bude nesympatických, což u Girls platí o většině mužských postav (křečovitý Charlie nebo creepy Adam) a bohužel i o té ústřední ženské. Hannah je sice zajímavě upovídaná, ale zároveň i do sebe zahleděná, trochu sobecká a velmi často divná nepříliš milým způsobem. To pak překvapí o to víc, že zbylé tři holčiny mě náramně baví, i když se zrovna rozhodnou všelijak, jen ne správně. A našlápnuto zatím mají až překvapivě sebejistě. 2. série - 70% - Jestli to takhle vážně chodí i ve skutečnosti, tak oficiálně hlásím, že holkám nerozumím o nic víc než v pubertě. Jenom je škoda, že trochu přestávám rozumět i celému seriálu. Dialogy jsou sice pořád psané zlatým písmem, ale série jako taková mi k srdci (i přes dokonale rozjetou první polovinu) nepřirostla. Neberu OCD linku, neberu zničehonic úspěšného Charlieho a problém mám i s přerodem Adama do sympatického damaged chlapíka s upřímným srdcem. Díky několika skvělým nápadům (epizoda s Patrickem Wilsonem), přesně poskládanému soundtracku a tahounce Marnie i tentokrát sledovatelné bez zaváhání, ale začínám mít strach, zda děvčatům nezačíná chybět kus srdce. 3. série - 75% - Z mojí strany trochu bezradnost, ze strany seriálu pak snad i sázka na jistotu. Největším otazníkem je pro mě stále onen masochismus, kdy Lena píše sama sebe jako tu nejnesnesitelnější osobu pod sluncem. I svéhlavec Adam nebo rozmařilá Shoshanna se svým rokem svobody se dají vnímat jako zajímavé postavy, zato každé rozhodnutí v podání Hannah kvituji tichým skřípěním zubů. A to je škoda o to větší, že třetí řada uháněla dopředu velmi sebevědomě a skrz zmatenou (ovšem stále jasně nejzlatější) Marnie nebo úžasného zloděje scén Elijaha kráčela pro o pořádný kus vyšší hodnocení. Takhle ale jenom hodně fajn nadprůměr s tím, že onen dojem scénáře podle nahodilých historek bez stupňovaného dějového podloží už funguje docela na hranici. Jestli se na ní udrží, můžou Holky fungovat klidně ještě pět sezón. Jestli z ní sklouzne, omrzí se daný koncept během pár dílů. 4. série - 85% - Podezírám miss Dunham z toho, že se při psaní nejnovějších zážitků hlavních hrdinek i hrdinů cítila v soukromém životě šťastně. I přes nejrůznější vztahové či rodinné karamboly totiž ze čtvrté sezóny Girls čiší neustálá špetka optimismu a nepřehlédnutelné světlo naděje. Díky tomu je tak z Raye místo nenápadného mouly najednou schopný sympaťák, z Adama i přes jeden klíčový omyl překvapivě milý chlapík a i sobeckost samotné Hannah najednou dává jistou logiku a je snadněji pochopitelná. Snad jen Jessa by nemusela být v každém svém sarkastickém projevu na zabití, ale nemůžu mít všechno. O celkový směr seriálu, i díky nápaditým vedlejším rolím známých tváří a sebejistým scénářům nebojících se opřít do nezvyklých témat ale najednou vůbec nemám strach. A jak se ukázalo, tak plným právem. 5. série - 100% - Jessa pořád nesnesitelná - a přesto jí chvílemi plně rozumím. Marnie stále nimrající se v detailech - a přesto ji nedokážu nemilovat. Shosh i nadále nejistá ve chvílích, kdy to není úplně záhodno - a přesto jí fandím. A konečně Hannah, největší tvrdohlavec široko daleko, sebestředná až k zbláznění - a já ji zkrátka chci vidět šťastnou. Girls dozrály tak jako dozrává Lena Dunham, nebojí se experimentovat (sólo díl v Tokyu, Marniina introspekce skrz návštěvu vlastní minulosti) a konečně dosahují tam, kam měly celou dobu namířeno. Na pozici konverzační perly, která svým specifickým humorem musí buď urazit nebo nadchnout. Ta dokonalost tu byla vždycky, jen jí trvalo čtyři sezóny, než se proklubala ven. 6. série - 100% - Ať už si hlavní hrdinky užívají radosti či strasti, řeší se záležitosti pracovní nebo se uzavírají či znovu otevírají vztahy, které divák celých šest let sledoval, je jasně patrné, že takhle nějak podobně to každý z nás zažil, takhle to každý z nás v tomhle věku cítil. Navíc nejen, že Lena Dunham dozrála jako tvůrce, tentokrát dosahuje i vrcholu hereckého. Ať si užívá v přímořské destinaci, řeší novou životní kapitolu nebo se staví tomu, co pro ni znamenal, znamená a vůbec kdy mohl znamenat Adam, je tak precizní a citlivá zároveň, že bych neváhal a okamžitě jí vrazil do ruky Zlatý glóbus. Tohle je hrdinka, se kterou nelze než slzet nebo se smát. Kdyby mi někdo pár sezón zpátky řekl, že právě Hannah Horvath, tehdy rozmazleně působící nevděčnice, bude charakterem, za který bych dýchal, jen kdybych jí mohl nějak pomoct, vysmál bych se mu. A právě tam vidím ten největší přerod, který mě, jako opatrného příznivce změnil na nefalšovaného fanouška, který seriál doporučuje, kudy chodí. Zatímco první tři roky se jednalo o příjemnou konverzačku, kde se objevovaly slabší i silnější místa, poslední dva roky jsou čirým, ze života odkoukaným zlatem, které považuji za úzkou špičku toho, co bylo v televizi k vidění. (27.01.2014) (méně) (více)