Milenci z Pont-Neuf

Obrazotvůrci Caraxovi rozhodně svědčí barevný film. Jeho prvotina zdaleka nedosáhla kvalit druhých dvou dílů trilogie. Opět si můžeme vychutnat splynutí dokonalého obrazu a hudby. Carax dokázal najít krásu v depresi a depresi v kráse. Tentokráte nebyl příliš vtipný, i když „Titanic" nad haldami písku mě pobavil. (05.02.2015)

Nikdy som nerozumel filmu! Ono ja vlastne filmu ani rozumiet nechcem, na to tuna mame dostatok prechytralych tlchub a neplnoletych ludoopov /Madsbender napriklad/, ktore nadristaju dostatok ynteleguanskeho hnoja aj za mna. Hm - takze toto je zas to slavne umenie rezisera francuzskeho neobaroka? No sakra! Takze ja som toto dlhe, filozoficke a depresivne hovno /teda pardon, chcel som pochopitelne napisat "super genialny film"/ zase nepochopil a vlastne tento "film" ani chapat nechcem! Ono v tomto "filme" som dostal akurat pometene blabotanie 2 dementalov /jedna norka sa zamiluje do skrachovanej maliarskej existencie s kundou a kozami/. No a dalej sa deje hovno - herci hrali hovno, dej to nemalo, reziu asi tiez nie. Ne, ne, toto dlhe, filozoficke a depresivne hovienko na mna sympaticky neposobilo. 5 % (10.02.2015)

LFŠ 2009 Poslední část volné trilogie (MILENCE Z PONT-NEUF předcházela ZLÁ KREV a KDYŽ CHLAPEC POTKÁ DÍVKU), která nejenom dokumentuje zrání a vývoj Denise Lavanta, ale i proměnu ve stylu samotného Caraxe, nejzajímavějšího režiséra francouzského neobaroka, který se z reklamní estetiky, ale navazující na poetiku francouzské nové vlny, posunul až k estetice ošklivosti, jíž dovedl k dokonalosti ve svém příspěvku MERDE! z povídkového TOKIA!. Film je nejlepší ve chvílích, kdy se rozevřou časové rámce, jde o pohyb v záběru a pohyb záběru a vše je podpořeno výborně zvolenou hudbou či vše přehlušujícími zvukovými efekty. Jednoznačně jeden z nejlepších filmů "filmovky" a divácky asi nejpřijatelnější - i přes hlavní postavy a prostředí - Carax (psáno před zhlédnutím ZLÉ KRVE), kterému mírně ubírá na výsledném hodnocení pouze to, že se jedná o část poslední, a tak film nechce opustit hrdiny a konec působí nastavovaným dojmem. Přesto pro mě MILENCI Z PONT-NEUF představují ukázkový příklad "Modern Love". 9/10 (01.08.2009)

Carax ve mně nedokáže vzbudit alespoň základní zájem o postavy, které pro mě od začátku do konce jsou jen nezajímavými emočně vyděračskými schránkami. Nechápu, proč (a především čím) by mně to, co film zobrazuje, mělo přiít hodné pozornosti. Že se neobarokní režisér zhlédl v ošklivé realitě bezdomovecké Paříže a pomocí pár povrchních metafor chce říct, jak je dnešek zkažený, je možná zajímavý začátek, ale jako výsledek to je tragicky málo. Opět mi Caraxův film připomíná jen "stylistické cvičení na téma...", kterému nevěřím ani tu špínu, natož něco jiného. /// Z Caraxe mám pocit, jako by si myslel, že rozumí vší hořkosti světa a teď ji musí zobrazit, protože to umí nejlíp. Což je ještě vtipnější v kontrastu s tím, že ji zobrazuje skrze dovádění na mostě osvětleném ohňostroji. To má být nejspíš úchvatné alegorické připodobnění, ale ve skutečnosti je to samoúčelné nic, co může být kdykoliv použito v jakémkoliv kontextu a Caraxe to prostě napadlo jako "hezký záběr" zrovna teď. Neobaroko zkrátka není pro mě. Po střetu s Caraxem ho považuju za vylhané, neupřímné a pozérské. /// Dávám tři hvězdy, protože jednotlivé záběry jsou jistě pěkné a kdybych chtěl třeba natočit nějakou cool televizní reklamu, bude Carax první, komu zavolám. (09.02.2013)

Film rozkročený mezi sociálním dramatem a odstíny "amerického" romantického filmu střídá dynamiku i tempo, pouští nám elegie, šanson, rokenrol i diskotéku, doslova i metaforicky. Mezi špínu a bezvýchodnost skvěle symbolizovanou prostředím, ale zejména Lavantem (kterému se to dá na rozdíl od Binoche věřit všechno na 110 %), pronikají magické - a v tu chvíli tedy stěží realistické - momenty; proti svrabu a slepotě stojí náhle neuvěřitelná vizuální show, smutek se míchá s radostí v klišovitém prostředí zdánlivě fatalistického momentu zvaného láska. Ke konci už je film trochu návodný a na pomoc přispěchají dějové náhody. Působí to podobně, jako když skladatel v místě, kde už svou symfonii mohl ukončit, ještě deset minut nechá fidlat orchestr. Zážitek je to ale obecně silný, vizuálně podmanivý, zvláštním způsobem estetický, přičemž Paříž za to může jen zčásti. (11.04.2022)