Tři barvy: Červená

Nepopsatelný zážitek. Spolu s "Dvojím životem Veroniky" je "Červená" vrcholem nejen Kieslowskeho tvorby, ale i evropského filmu. Najdeme zde všechna režisérova témata (láska, samota, osud, náhoda...), které se tu objevují spolu s důmyslným proplétáním realit a volným stylem vyprávění. Za pozornost také stojí výkon Irene Jacob, která je stejně šarmantní jako ve "Veronice". Přiznám se, že jsem film napoprvé plně nedocenil, po dalším zhlédnutí jsem ale pochopil, jak všechno do sebe přesně zapadá a vytváří tak magický a mnohovrstevnatý celek s poselstvím. Po všech těch strastích a životních ranách nám Kieslowski definitivně ukazuje, že tam venku na nás čeká něco, kvůli čemu se vyplatí bojovat. 10/10 (15.03.2009)

Střípky různých příběhu, drobné epizodky i silná lidská dramata se zajímavým společným vyvrcholením. Máte-li rádi obyčejné filmy ze života, s dobrým scénářem, tvorbu Krzysztofa Kieślowskeho se rozhodně oplatí sledovat. Nejvíc mne zaujal postupně vznikající pevný vztah mladé ženy s opuštěným senilním staříkem, jenž kdysi sloužil jako soudce a teď si nudu krátí nezvyklým ilegálním koníčkem. Mezi půvabnou Irène Jacob a vyzrálým J. L. Trintignantem zde panovalo prazvláštní napětí, které dalo vzniknout pozoruhodnému zážitku z tohoto psychologického dramatu plného různých náhod. Až neuvěřitelné, kolik oba Krzysztofové dokázali ze setkání dvou náhodně sešlých lidí vytěžit, dialogy mezi Valentine a starým soudcem by pokojně obstály i jako samostatný film, bez dalšího dění mimo byt. Na začátku všeho byl při tom pouhý zatoulaný pejsek... V jednoduchosti je krása, což samozřejmě zde platí jak o tomto příběhu, tak o jeho zfilmování s obyčejnou komornou výpravou, laděnou (vzhledem k názvu jak jinak) do červena. 90% (17.01.2020)

2) Druhé zhliadnutie pridáva mojej najobľúbenejšej časti Troch farieb jednu *. Málokto ma tak dostal svojím poňatím psychologickej drobnokresby charakterov, málokto sa mi dostal tak pod kožu ako Kieslowski v tomto filme. Skúmanie samoty a práva zasahovať do životov iných, analýza svedomia a ponímania morálky, zmyslu existencie, životných skúseností a omylov a to všetko na krásnom vzťahu modelky (úžasná Iréne Jacob, ktorá síce nemá tak silný prejav ako J.Binoche, ale pod vedením Kieslowskeho sa stáva anjelom) a vyslúžilého sudcu (výstižný silne presvedčivý výkon J.L.Trintignanta). Týto dvaja sú podobne ako nedávno Scarlett Johansson a Bill Murray "stratení v preklade", ale ich náhodné precitnutie má ešte silnejší základ a práve tento film je pre mňa nájdením toho, čo mi u Lost in translation trochu chýbalo (trochu viac tých potrebných emócií a menej pocitu odcudzenosti). (08.08.2005)

Tomu říkám odejít na vrcholu! Nechci ( a ani nebudu ) se nijak obšírněji rozepisovat o příběhu samotném. Předně, tohle musí člověk jednoduše vidět na vlastní oči a především, těžko bych hledal slova a vypsal se z pocitů, které jsem při sledování tohoto snímku zažíval. A tak pouze dodám, že pokud si nějaký film zaslouží přízvisko UMĚLECKÉ DÍLO, potom to je jednoznačně tento Kieslowskiho snímek. Zde se sešlo vše potřebné....silný příběh, brilantní kamera, nebojím se použít přízvisko FANTASTICKÉ herecké výkony obou hlavních představitelů. Krásné Iréne Jacob coby modelky Valentine ( která u mě nesmírně " stoupla " a to nejen herecky, ale především jako žena, viz rozhovory v bonusech ) a charismatického Jeana - Louise Trintignanta jako soudce v důchodu. Před jejich hereckým projevem SMEKÁM, jednoduše se mi nedostává slov. Už tak silný zážitek dotváří geniální Preisnerova hudební složka ( zcela po právu oceněna Césarem ). A o čem že samotný snímek je? Je to mimo jiné příběh o zkušenosti a zklamání na jedné straně a mládí, nezkušenosti, ale zato plného nadějí, které je možno ještě realizovat na straně druhé. Sám Kieslowski řekl, že tento snímek byl pro něj takovým DIALOGEM mezi zkušeností, která ví, ale může být zklamaná a mládím které neví a které...... 100% a silně uvažuji o změne v mé TOP -ce..... (19.01.2010)

Strhující dovršení spirituální trilogie Tři barvy, jež sérii metafyzicky uzavírá do korelační vazby, a skutečně mistrovské dílo světové kinematografie 90. let. Jen těžko se z toho zážitku lze na první dobrou vzpamatovat a napsat něco kloudného, ne-li převratného. Celá trilogie je nesmírně komplexním dílem, kde jedna část nefunguje bez těch ostatních (nebo nám minimálně neodhalí veškeré souvislosti), avšak Červená je ve všech složkách dotažená nejdále. Od Modré a Bílé ji dělí zejména úchvatná obrazová stylizace (každý díl točil záměrně jiný kameraman) a také něžná tvář Irene Jacobové (Valentine), potkávající se s odpudivostí famózního Jeana-Louise Trintignanta (soudce / Bůh). Otázka bratrství je tu v relevantní rovině významu, avšak motiv zhřešení, vykoupení a následného údělu v podobě možnosti předpovědi událostí celou vypočítanou symboliku francouzské trikolóry značně převyšuje. Za nejlepší film Krzysztofa Kieślowského jsem doposud považoval milovaný Dvojí život Veroniky (opět s úchvatnou Jacob). Červená jí však silně konkuruje, ne-li předhání. Hlubší zamyšlení napíšu později. Snímek ve mně zatím čerstvě rezonuje. Masterpiece! (22.12.2023)