Tři barvy: Bílá

Celá první polovina je opravdu parádní, navíc podporovaná kamerou a hudbou nejvyššího kalibru. Jakmile se však příběh ve druhé půlce zvrhne do absurdní roviny, najednou ztrácí na uvěřitelnosti a tudíž i na přitažlivosti. Kieslowski mě opět potěšil desítkami nejrůznějších nenápadných detailů, pro něj tak typických, ale v této tragikomické rovině mi až tak neseděl. Trilogii u mne tak jasně vévodí pochmurná Modrá. (10.10.2010)

Další z nadpozemských a křehkých příběhů Krzysztofa Kieslowského. Příběh natolik neskutečný, že jsem ochotný připustit, že tohle se klidně mohlo někomu (plus/minus nějaký ten detail) přihodit. Krzysztof Kieslowski opět rozjíždí hru, u které si vůbec nejste jisti průběhem ani koncem. Nejednobarevné postavy, úžasná atmosféra, perfektní práce s kamerou, excelentní hudba Zbigniewa Preisnera etc. - nevím, co dříve chválit. V příběhu mně sice mírně zaskočily dvě situace; přišly mi jaksi scénáristicky nedořešené, ale o to v tomto příběhu vůbec nejde. Shrnuto a podtrženo: Nádherný, byť opět posmutnělý opus, kterému však ani tentokrát nechybí to, co je pro Krzysztofa Kieslowského tolik typické: naděje. (14.12.2004)

Bílá jako barva studu, odstupu a lhostejnosti, ustící nezřídka do nenávisti až chorobné, je námětem posledního díla volní trilogie skvělého polského režiséra. Novodobý hrabě Monte Cristo má tentokrát ryze slovanské kořeny a pochází určitě z naší doby. Potupen a ožebračen i raněn do kořene ve své hrdosti a osobnosti podřizuje svůj život po svém náhlém pádu doposud profesně úspěšného muže jedinému účelu - ničivé pomstě. Námět, který není prost detektivních prvků, využívá Kieslowski k rafinovanému stupňování děje a paralelně i k velmi věcným pohledům na tvář nejen francouzské metropole, ale především své vlasti a jinak nedostupné skutečné podoby právě počínající kapitalistické restaurace v Polsku. Úspěch hrdinova úsilí se pochopitelně vzápětí láme; čeho docílil tím, že ukojil své sebestřené ego? Zlom a stud jsou tedy ne odvrácenou, ale naopak lidsky blízkou podobou BÍLÉ. Barvou vlastně výstražnou, burcující. Burcující ve jménu všeho dobrého, co se v každém z nás skrývá. Kieslowski se se svou uměleckou tvorbou i svým pozemským životem rozloučil tím nejlepším možným způsobem. (23.05.2009)

V poslední ze Tří barev, kterou jsem viděl, se Krzysztof Kieślowski částečně odklonil od silné psychologie postav, stejně tak opustil své originální mysteriózní vyprávění plné postupně do sebe zapadajících střípků, což mě na Červené i Modré tolik upoutalo. Bílá je prostě jiná, ať už svým přímočarým dějem od začátku do konce, nebo častěji přítomným humorem v ději, který (ač to vzhledem  k atmosféře nemusí tak vždy vypadat) má tentokrát blíž ke komedii. Včetně jednoho neobyčejného cestovatelského dobrodružství či kuriózního pohřebního zážitku. Čemu jsem příliš na tak krátkém prostoru nedokázal uvěřit, byla poněkud nahodile zpracována proměna z tak nešťastného člověka a dočasného žebráka z metra v jedné osobě na tak úspěšného podnikatele. Asi by celku pomohlo, kdyby v takovém případě snímek ladil na onu komediální strunu ještě výrazněji, možná až lehce absurdně. Tak mi vychází Bílá jako nejslabší z barevné trilogie. Ačkoliv i na slabším filmu z Kieślowského vrcholů zůstává toho pořád tolik, čím se lze nechat vést, ať už je to suverénní režie s osobitou atmosférou, výborné herecké výkony v čele se Zbigniewem Zamachowským, nebo prostě ten nepředvídatelný napínavý příběh, opět plný pestrých emocí. [80%] (10.12.2022)

Kieslowskeho Karol pôsobí ako opozitný brat Herzogovho Strozseka. Herzogova postavička s podobne nevýraznou tvárou a posmutnelými očami sa pretĺká do čoraz väčšej psoty pri odcestovaní do cudziny, Kieslowskeho protagonista sa dokáže z bezútešne bielej, v ktorej začal blednúť vo Francúzsku, vo svojej rodnej zemi nečakane "vyfarbiť". Aspoň na povrch. ................ Kieslowski v bielej časti trilógie farieb opakuje všetky silné stránky étericky tiaživej Modrej (práca s farbou a jej symbolizmom, narábanie s detailami, hudbou, obrazom a scenárom, skvelé ovládanie emotívnosti) v (nielen vizuálne) stlmenej podobe menej subtílneho a bolestivo krehkého príbehu (Modrá bola skvelo kumulovaná vo veľmi komornom prostrední so sýtofarebným vizuálom hrajúcim sa s možnosťami obrazu a jeho symbiózy s hudbou). ................... Pre Bielu je príznačná menšia amorfnosť, pridanie trpkého humoru do dejovejšieho rozprávania a obšírnejší tematický rozsah, naďalej zahŕňajúcim základnú tému intenzívnej vnútornej bolesti vyvolanej láskou a stratou, melancholickej nostalgie a túžby odtrhnúť sa od vlastnej minulosti, ktorá je však nerealizovateľná. .......... Biela a Modrá sú dve varianty, dva príbehy s rovnakým princípom, vychádzajúcim zo základov, ktoré sú odlišné rozsahom , no naďalej príbuzné v princípoch ich spracovania a emocionálnej základni. (30.03.2014)