Režie:
Krzysztof KieślowskiKamera:
Edward KłosińskiHudba:
Zbigniew PreisnerHrají:
Zbigniew Zamachowski, Julie Delpy, Janusz Gajos, Jerzy Stuhr, Grzegorz Warchoł, Jerzy Nowak, Aleksander Bardini, Cezary Harasimowicz, Jerzy Trela (více)Obsahy(1)
Tři barvy: Bílá - tak se jmenuje druhý film z volné filmové trilogie, který natočil polský režisér Krzysztof Kieślowski. Polák Karel Karel a jeho francouzská manželka Dominique stojí před rozvodovým soudem v Paříži. Soud uzná manželčiny argumenty a rozvede je. Karel tímto okamžikem přichází o vše: o svou velkou lásku, o manželku i kadeřnický salón, do kterého vložil své celoživotní úspory, talent a řemeslnou šikovnost. Bez peněz, bez dokladů, hledaný policii pro údajné žhářství, marně hledá způsob, jak se vrátit do vlasti. Ve snaze vydělat si alespoň pár franků koncertuje v podchodu metra na hřeben a zde se také seznámí s tajemným krajanem Mikolajem, který mu nabídne práci placeného zabijáka. Jen díky němu se Karel nakonec dostává do Polska, ukrytý v obrovském cestovním kufru. Doma soustředí všechny své síly k jedinému cíli: rychlému zbohatnutí. S pomocí peněz a důmyslného plánu chce Dominique přilákat z Paříže do Varšavy, aby se jí konečně mohl pomstít? Kromě satiry na dobové poměry v Polsku je film i hořkou výpovědí o mezích komunikace mezi lidmi, o individuální samotě a stavu dnešní společnosti. Hlavní postavy ztělesnili Zbigniew Zamachowski (Ohněm a mečem) a Julie Delpyová (Evropa, Evropa, Homo Faber). Film vznikl ve francouzsko-polské koprodukci v roce 1993, byl rok později oceněn Stříbrným medvědem na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (160)
Kieslowski a Francúzsko, Kieslowski a Poľsko. Biela, to je špirála ostrovtipu, lásky a rovnosti, zmes smútku a humoru, protipól čiernej. Zamachowského povzdychnutie "A som doma." vyjadruje kritický sociálny nadhľad lepšie, než čokoľvek ostatné. A Kieslowski premieta a premýšľa nad svojim životným dielom, ktoré sa vynára v odkazoch. Bežec s trikolórou vbieha do záverečnej rovinky. 75% ()
Další z nadpozemských a křehkých příběhů Krzysztofa Kieslowského. Příběh natolik neskutečný, že jsem ochotný připustit, že tohle se klidně mohlo někomu (plus/minus nějaký ten detail) přihodit. Krzysztof Kieslowski opět rozjíždí hru, u které si vůbec nejste jisti průběhem ani koncem. Nejednobarevné postavy, úžasná atmosféra, perfektní práce s kamerou, excelentní hudba Zbigniewa Preisnera etc. - nevím, co dříve chválit. V příběhu mně sice mírně zaskočily dvě situace; přišly mi jaksi scénáristicky nedořešené, ale o to v tomto příběhu vůbec nejde. Shrnuto a podtrženo: Nádherný, byť opět posmutnělý opus, kterému však ani tentokrát nechybí to, co je pro Krzysztofa Kieslowského tolik typické: naděje. ()
Bílá jako barva studu, odstupu a lhostejnosti, ustící nezřídka do nenávisti až chorobné, je námětem posledního díla volní trilogie skvělého polského režiséra. Novodobý hrabě Monte Cristo má tentokrát ryze slovanské kořeny a pochází určitě z naší doby. Potupen a ožebračen i raněn do kořene ve své hrdosti a osobnosti podřizuje svůj život po svém náhlém pádu doposud profesně úspěšného muže jedinému účelu - ničivé pomstě. Námět, který není prost detektivních prvků, využívá Kieslowski k rafinovanému stupňování děje a paralelně i k velmi věcným pohledům na tvář nejen francouzské metropole, ale především své vlasti a jinak nedostupné skutečné podoby právě počínající kapitalistické restaurace v Polsku. Úspěch hrdinova úsilí se pochopitelně vzápětí láme; čeho docílil tím, že ukojil své sebestřené ego? Zlom a stud jsou tedy ne odvrácenou, ale naopak lidsky blízkou podobou BÍLÉ. Barvou vlastně výstražnou, burcující. Burcující ve jménu všeho dobrého, co se v každém z nás skrývá. Kieslowski se se svou uměleckou tvorbou i svým pozemským životem rozloučil tím nejlepším možným způsobem. ()
Kieslowskeho prostřední část Tří barev je v hodně směrech netypická. Především není tak režisérsky výrazná (méně poetiky) a místy disponuje humorem. Ten je v některých scénách osvěžující, ale jindy působí zbytečně, a to především v kombinaci s podnikatelskou satirou, která mě bohužel neoslovila (právě v těhle místech film začíná působit lehce obyčejně). Naopak se mi líbilo několik nenásilných reminiscencí na první Modrou (už se těším čím mě překvapí Červená). Vezmu-li to kolem a kolem, je pro mě Bílá povedený film, i když možná trochu nenápadný, ostatně jako barva sama. 9/10 ()
Abych to nenatahoval, Bílá mě zaujala více než Modrá. Hlavní postavou je muž, který zůstane po rozvodu s manželkou Francouzskou v Paříži, a to bez bytu, financí a ještě obviněním ze žhářství na krku. Náhoda mu přihraje do cesty muže, který ho docela svérázným a riskantním způsobem dostane do Polska, kde se oba ještě více spřátelí. Náš nešťastník se však "zvetí", vypracuje se na bohatého muže a pak se opravdu stylově své exmanželce pomstí. Avšak takovým způsobem, který by asi někdo těžko v reálu praktikoval (ale o to je mi sympatičtější ;-)... ()
Galerie (55)
Photo © MK2 Productions
![Tři barvy: Bílá - Z filmu](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w663/files/images/film/photos/159/686/159686308_693e51.jpg)
Zajímavosti (7)
- Juliette Binoche a Florence Pernel, tedy hvězdy Kieslowského filmu Tři barvy: Modrá si oba ve filmu zahráli epizodní roli. (pUnck)
-
Podľa titulkov funkciu asistenta scenáristu mala Agnieszka Holland.
(Autogram)
- Téměř každý záběr ve filmu obsahuje alespoň jeden bílý objekt. (pUnck)
Reklama