Amatér

Na Amatérovi je nejzajímavější, jak spojuje dvě zdánlivě protikladné tendence – tendenci symbolické a realistické filmové tvorby. Existují mnohé filmy symbolické, které se odvolávají na jakousi vyšší, duchovní realitu - na časoprostorovou rovinu „nad časoprostorem“ - nejlepším příkladem budiž Andrej Tarkovskij. Ten hledá pravou podstatu člověka v duchovním, transcendentálním určení – v poměru člověka k vlastnímu bytí, ke kosmu, či k Bohu. Pak jsou zde však filmy, které jsou tvořeny za cílem doslova vyseknout kus z běžné, fádní reality. Filmy jež netvoří komentář, ani se nesnaží o filozofickou disputaci na téma podstaty bytí, ale jejichž tvůrci zastávají názor, že bytí lze postihnout/vyjádřit právě a jedině v jeho absolutní nezkrášlenosti – podstata člověka, i pravda jako taková jsou k nalezení v banalitách, doslova leží na ulici – povalují se mezi projíždějícími auty, náhodnými chodci, jsou k nalezení mezi včerejšími odpadky. Za příklad by nám mohla sloužit takzvaná „kuchyňská dramata“ natáčena v Anglii v šedesátých letech, či první filmy Miloše Formana. A ačkoliv tyto dvě tendence se nutně „ideologicky“ nevylučují (Tarkovskij naráží ve svých příbězích vždy na ideál „pokory“ - na obyčejnost a každodennost – kupříkladu v jeho posledním snímku, v Oběti, nechává hlavní hrdina doslova a do písmene shořet vše, co bylo v jeho životě nadbytečné). Avšak často tyto „dvě školy“ - škola symbolická a realistická – užívají hodně rozdílné stylistické prostředky. „Realističtí“ filmaři mají své specifické kódy - používají ruční, "roztřesené" kamery, neherce, spíše se snaží o estetickou neokázalost, mnohdy vychází i z dokumentárních konvencí – což je samozřejmě opak celého stylu takového Stalkera, s jeho složitými kamerovými jízdami, mizanscénou přehlcenou významy a precizně vyšperkovanými dialogy. Kieślowski však udělal hrozně zajímavou věc – narouboval na velmi „asketické“ filmové prostředky narativ s přesahem a smísil tím v Amatérovi velmi důmyslně realitu běžnou s jejím „vyšším významem“. A aby toho nebylo málo, zamotal do této kombinace obohacující vhled na téma samotné reprezentace reality filmem, jako takovým... (09.06.2017)

Amatér je především film o podobě normalizace, kterou známe i u nás. Snímek s těžkou, dusivou atmosférou, která ze všeho nejvíc vypovídá o bezejmenném strachu z politického významu zcela nepolitických kroků. Zároveň ale film vypovídá - a to je sympatické - o posedlosti filmovým médiem a umanutosti hledáčkem kamery zachycovat nepřikrášlenou realitu okolo nás. Douglas správně zmiňuje pozoruhodný rozpor, v němž je téma filmové realističnosti předestředno v rámci hraného (inscenovaného) filmu. Kieslowski po celou dobu nevyužije pohledu amatérské kamery (tedy point of view postavy filmu), aby je deklaroval jako součást struktury svého filmu....až na jediný případ, a tím je interpretačně nejzajímavější konec snímku, kdy Filip obrací kameru proti sobě. Pro diváka se jedná na konotační rovině o zprávu o hrdinově sebereflexi. Zároveň jde ale o záběr, který vlastně relativizuje striktní chápání filmové pravdy (Filip začíná vyprávět příběh odznovu a přidává nové podrobnosti, které byly v Kieslowského filmu do té doby vynechány - vypráví tedy zprostředkovaně o selektivnosti filmového vyprávění, které si na narativní rovině vyzobává jen úlomky reality). (07.08.2011)

Polská "vlna morálního neklidu" přinesla řadu nových impulsů podobně jako ruská kinematografie gorbačevovské přestavby. Krize komunistických režimů po srpnových událostech v Československu se dále prohloubila a vznikl tak prostor, ale i potřeba pro ještě vyhrocenější kritickou sebereflexi než po Chruščovově projevu na XX. sjezdu KSSS. Kamera a její pohled z tohoto hlediska jaksi spontánně přerůstají do zrcadla společenské kritiky, která od kritických záznamů všedního dne dospívá až k nižším a postupně i jádrovým nomenklaturám všeho druhu. Filmový amatér-panegyrik se svou nesmlouvavou důsledností mění v až takřkadisidenta. Strohý dokumentární záběr se mění ve vlastně rafinovanou poetiku a iluze, že se nejedná o uměleckou reflexi, ale o skutečný příběh, se stává takřka dokonalou. Účinek filmu to jen dále zesiluje a umocňuje. Jerzy Stuhr osvědčil své nevšední kvality i v jiných filmech (např. SEXMISE). Pokud bychom v naší kinematografii hledali srovnatelné paralely, musíme jít dále do minulosti, ke kinematografii vlny šedesátých let (Kožíkova ČERNÁ OVCE, UCHO, BÍLÁ PANÍ, STARCI NA CHMELU). Normalizaci v našem slova smyslu Polsko nepoznalo ani po událostech ledna 1981. A nepoznalo ani srovnatelnou emigraci řady tvůrčích individualit (Forman, Passer, Blažek ad.) v českém a československém rozsahu a dosahu. To ovšem nesnižuje kvality tohoto Kieszlowského filmu a jeho průkazně nadčasovou hodnotu. (20.10.2007)

Polská Zvětšenina - až pohříchu kammerspielová a jen spoře avantgardní -, jejíž lživost spočívá v následujícím: Nahlíží sice za oponu do zákulisí filmové reprezentace a odhaluje tajemství kamery, ale jen zdánlivě. Divák si neuvědomuje, že zde je ještě další opona, která zůstává neproniknutelná. Můžeme při této příležitosti vzpomenout slavný muzikál Zpívání v dešti, který vtipným způsobem demaskoval počátky zvukového filmu v Hollywoodu, ale při vyprávění o kinematografii třicátých let nezapomněl utajovat postupy kinematografie let padesátých. A totéž platí pro Amatéra, revidujícího hnutí direct cinema prismatem 70. let. (14.05.2009)

Kieślowského tvorbu mám veľmi rád. Ako jeden z množstva celosvetových filmárov má osobitý prístup k postavám, dobre sa mi na jeho filmy pozerá - aj napriek tomu že sa dotýkajú sociálnych tém a celkovo mi po nich zostáva pozitívny pocit. Amatér je skvelou ukážkou nadšenca v súboji s vysokopostavenými ľuďmi. Jeho láska k filmu je to v opozícií s láskou v rodine a s obidvomi témami narába Kieślowski takmer bezchybne. Jerzy Stuhr je výbornou postavičkou v celej plejáde tvorcovho univerza. Pre mňa skvelý film, fungujúci aj po rokoch, kde nedávam plný počet len preto, lebo jeho neskoršie filmy boli významovo tvrdšie a emocionálne trefnejšie. (30.11.2014)