Amatér

Velmi chytlavý příběh, který skrývá pod pokličkou pořádnou hloubku. Kieślowski se zde dotkne spousty existenciálních otázek, hledání smyslu života, nezdravého zápalu pro věc, který přeroste v posedlost, strastí rodinného života či třeba kritiky cenzury totalitních režimů. Zároveň film působí jako vzdání holdu filmařskému řemeslu a ukazuje, kolik toho často musí takový filmař obětovat. Hlavní hrdina tohoto filmu díky pozorování světa skrze kamerový objektiv postupně nachází sebe sama, ale za jakou cenu. [80 %] (07.07.2022)

Na Amatérovi je nejzajímavější, jak spojuje dvě zdánlivě protikladné tendence – tendenci symbolické a realistické filmové tvorby. Existují mnohé filmy symbolické, které se odvolávají na jakousi vyšší, duchovní realitu - na časoprostorovou rovinu „nad časoprostorem“ - nejlepším příkladem budiž Andrej Tarkovskij. Ten hledá pravou podstatu člověka v duchovním, transcendentálním určení – v poměru člověka k vlastnímu bytí, ke kosmu, či k Bohu. Pak jsou zde však filmy, které jsou tvořeny za cílem doslova vyseknout kus z běžné, fádní reality. Filmy jež netvoří komentář, ani se nesnaží o filozofickou disputaci na téma podstaty bytí, ale jejichž tvůrci zastávají názor, že bytí lze postihnout/vyjádřit právě a jedině v jeho absolutní nezkrášlenosti – podstata člověka, i pravda jako taková jsou k nalezení v banalitách, doslova leží na ulici – povalují se mezi projíždějícími auty, náhodnými chodci, jsou k nalezení mezi včerejšími odpadky. Za příklad by nám mohla sloužit takzvaná „kuchyňská dramata“ natáčena v Anglii v šedesátých letech, či první filmy Miloše Formana. A ačkoliv tyto dvě tendence se nutně „ideologicky“ nevylučují (Tarkovskij naráží ve svých příbězích vždy na ideál „pokory“ - na obyčejnost a každodennost – kupříkladu v jeho posledním snímku, v Oběti, nechává hlavní hrdina doslova a do písmene shořet vše, co bylo v jeho životě nadbytečné). Avšak často tyto „dvě školy“ - škola symbolická a realistická – užívají hodně rozdílné stylistické prostředky. „Realističtí“ filmaři mají své specifické kódy - používají ruční, "roztřesené" kamery, neherce, spíše se snaží o estetickou neokázalost, mnohdy vychází i z dokumentárních konvencí – což je samozřejmě opak celého stylu takového Stalkera, s jeho složitými kamerovými jízdami, mizanscénou přehlcenou významy a precizně vyšperkovanými dialogy. Kieślowski však udělal hrozně zajímavou věc – narouboval na velmi „asketické“ filmové prostředky narativ s přesahem a smísil tím v Amatérovi velmi důmyslně realitu běžnou s jejím „vyšším významem“. A aby toho nebylo málo, zamotal do této kombinace obohacující vhled na téma samotné reprezentace reality filmem, jako takovým... (09.06.2017)

Natočit na kameru své dítě, dělníky při tenisu v pracovní době, spokojeného liliputa ve fabrice či sprintující pohřebák? Tak se dá také začít s filmařinou, ale já bych patrně otevřel svou filmografii monumentálním výbuchem Karlštejnu, intergalaktickým útokem ufonů na mormonskou misii v Utahu nebo soubojem Godzilly s Maxipsem Fíkem na Velké čínské zdi. Pokud bych ovšem vlastnil prehistorickou kameru příšerné kvality, tak bych rozhodně nedráždil systém točením nenahozené fasády pošty zezadu, ale věnoval bych se rodině. Pan Mosz si však vybral vlastní cestu, na které poznal cenu svého pochopení a být přítomen jeho prozření nebylo vůbec špatné. (16.09.2013)

Film jakoby jednoduchý a prostý (takový byl Amatér), přitom však mnohovrstevný a rozkošatělý: od teorie filmu, přes vedení socialistického podniku, až po život mladé katolické rodiny. Chtěl bych si jen krátce všimnout poslední vrstvy. Kamera (jako zástupný symbol pro jakýkoli zájem muže o jinou věc nebo osobu mimo rodinu, potažmo mimo ženu) se stává předmětem konfliktu hned na počátku, ještě před vlastním "amatérským filmováním". Je to v okamžiku, když žena nechce, aby se "její" dítě filmovalo nahé. (Amatérově odpovědi: "vždyť je to děvče" už ale nerozumím.) Dalším momentem je rozbití zrcadla, symbolické zničení kamery. Každé další mužovy "úspěchy" a především jeho nadšení pro film a filmování, tj. zvyšování jeho komplexnosti, složitosti a společenskosti, v ní vyvolává znechucení a odpor. A protože již není možno převést vše zpět na původní primitivní rodinou úroveň (muže starajícího se pouze o ženu a dítě – sklenka vodky a televize jsou jistě přípustné), raději odchází. (12.12.2016)

Jedno ze základních děl polských filmů morálního neklidu, který přinesl Krzystofu Kieslowskemu zaslouženou pověst výjimečného filmaře. Film je ovlivněný Kieslowského dokumentaristickými kořeny, ale přesto ani na sekundu nenudí. Není to prvoplánově zábavná podívaná, spíš společensko-kritická sonda do života stagnujícího Polska konce 70. let. Zároveň je to pocta všem filmovým nadšencům, těm, kteří propadnou světu filmu a jsou mu ochotni hodně obětovat. Hrdina Filip tak propadne kouzlu zachycování světa kolem sebe na filmový materiál, že zaplatí za svou vášeň ztrátou rodinného zázemí a vážnými konflikty v zaměstnání i v soukromí se svými přáteli. Je to film o cenzuře a autocenzuře, kterou si každý filmový tvůrce za totality nosil v sobě a která konec konců v pozměněné podobě existuje v jakémkoli systému. Všude existují dveře, kam je vstup zakázán a za jejichž otevření se platí. Zobrazení reality je někdy bolestivé a nebezpečné. Kieslowski našel v osobě Jerzyho Stuhra vynikajícího představitele hlavní role a byl to zároveň jeden z filmů, který Stuhrovi pomohl v nastartování kariéry. Celkový dojem: 90 %. Film získal velmi slušnou sbírku ocenění na filmových festivalech. Film je zajímavý i tím, že se v něm objevil význačný polský režisér Krzysztof Zanussi. (12.01.2009)