Amatér

Na první pohled nenápadný snímek, který však v sobě skrývá obrovskou vrstevnatost a filmařskou genialitu. Kieslowski jen tak mimochodem rozplétá obrovské klubko filmového pásu a odhaluje nám tolik motivů, které méně vnímavý divák může lehce přehlédnout. Dostane se nám zkoumání obsese, sociálního odcizení, popisu společensko-politické situace, sebereflexe, či "pouze" vyznání lásky k filmu samotnému. Věřte, že tohle je jen zlomek toho, co lze v Amatérovi odhalit. Způsob, jakým je snímek natočen, může vzbuzovat dojem obyčejnosti, ale to je omyl. Právě tahle dokumentárně-amatérské forma je totiž důležitou složkou, která ještě více umocňuje zážitek a přibližuje nás k dobové realitě. Amatéra řadím o třídu výš, než například tématicky podobnou Zvětšeninu a v kontextu evropského filmu 70. let se jedná o jeden z absolutních vrcholů...Málem bych zapomněl na (jako vždy) famózní výkon Jerzyho Stuhra. 9/10 (20.08.2009)

Naprosto geniálni : Kieślowski a Stuhr, od prvého pána režiséra, som už niečo videl, a vždy to bolo za plný počet, druhého pána herca z počutia poznám, ale ešte som s ním žiadny film nevidel, myslím si, že tento, je jeho najlepší ? Raz Lenin povedal zaujímavú myšlienku : „Film, to je to najdôležitejšie umenie” ! , a postava 30. ročného Filipa, je toho názorným príkladom. Kúpil si za dva mesačné platy, 8 mm kameru, s ktorou chcel priblížiť prvé chvíle novonarodeného dieťaťa, ktoré je predo dvermi. Chýry sa rýchlo rozšíria, že Filip disponuje novou kamerou, a tak ho šéf podniku, kde pracuje, požiada, aby nakrútil akýsi dokument k 25. výročiu založenia firmy... Od tohto okamihu, to pôjde s ním z kopca, načisto podľahne tomuto umeniu, že sa postupne odcudzuje všetkým, s ktorými bol v kontakte, najmä so ženou, ktorá nemá pochopenie pre jeho novú vášeň. Filip je filmom strašne posadnutý, až mu to prerastá cez hlavu, a ja to pozorujem nevídaným, strhujúcim priblížením cez režisérske OKO + samotného Filipa, ktorý sa na svet okolo seba, pozerá oveľa kritickejšou optikou, ako tomu bolo dovtedy. Skrátka, zoznámenie sa s niečím, čo zo začiatku vyzeralo úplne neškodne, len zachytiť zábery dieťaťa, rodiny, sa postupne vyvíja do čohosi, čo má naň fatálne následky... V snímku si zahral samého seba, slávny poľsky režisér K. Zanussi. Extrémne pôsobivý film, ktorý som mal vidieť, už pomerne dávno... (11.12.2016)

Na Amatérovi je nejzajímavější, jak spojuje dvě zdánlivě protikladné tendence – tendenci symbolické a realistické filmové tvorby. Existují mnohé filmy symbolické, které se odvolávají na jakousi vyšší, duchovní realitu - na časoprostorovou rovinu „nad časoprostorem“ - nejlepším příkladem budiž Andrej Tarkovskij. Ten hledá pravou podstatu člověka v duchovním, transcendentálním určení – v poměru člověka k vlastnímu bytí, ke kosmu, či k Bohu. Pak jsou zde však filmy, které jsou tvořeny za cílem doslova vyseknout kus z běžné, fádní reality. Filmy jež netvoří komentář, ani se nesnaží o filozofickou disputaci na téma podstaty bytí, ale jejichž tvůrci zastávají názor, že bytí lze postihnout/vyjádřit právě a jedině v jeho absolutní nezkrášlenosti – podstata člověka, i pravda jako taková jsou k nalezení v banalitách, doslova leží na ulici – povalují se mezi projíždějícími auty, náhodnými chodci, jsou k nalezení mezi včerejšími odpadky. Za příklad by nám mohla sloužit takzvaná „kuchyňská dramata“ natáčena v Anglii v šedesátých letech, či první filmy Miloše Formana. A ačkoliv tyto dvě tendence se nutně „ideologicky“ nevylučují (Tarkovskij naráží ve svých příbězích vždy na ideál „pokory“ - na obyčejnost a každodennost – kupříkladu v jeho posledním snímku, v Oběti, nechává hlavní hrdina doslova a do písmene shořet vše, co bylo v jeho životě nadbytečné). Avšak často tyto „dvě školy“ - škola symbolická a realistická – užívají hodně rozdílné stylistické prostředky. „Realističtí“ filmaři mají své specifické kódy - používají ruční, "roztřesené" kamery, neherce, spíše se snaží o estetickou neokázalost, mnohdy vychází i z dokumentárních konvencí – což je samozřejmě opak celého stylu takového Stalkera, s jeho složitými kamerovými jízdami, mizanscénou přehlcenou významy a precizně vyšperkovanými dialogy. Kieślowski však udělal hrozně zajímavou věc – narouboval na velmi „asketické“ filmové prostředky narativ s přesahem a smísil tím v Amatérovi velmi důmyslně realitu běžnou s jejím „vyšším významem“. A aby toho nebylo málo, zamotal do této kombinace obohacující vhled na téma samotné reprezentace reality filmem, jako takovým... (09.06.2017)

V poslednej dobe som sa nedostával k filmom, ktoré som chcel vidieť, iba k filmom, ktoré mi boli na rôznych kanáloch ponúkané. Amatér je výnimkou. Nie je to film, ktorý ohromí príbehom, skôr stvárnením procesu postupného pohlcovania človeka niečím, čo v človeku hypertrofovalo z počiatočnej neškodnej myšlienky a kvôli čomu sa postupne mení celý jeho život a hierarchia hodnôt. Film má úžasnú atmosféru, ktorá sa divákovi dostane pod kožu, i keď to tak spočiatku vôbec nevyzeralo. (13.06.2021)

Snímek Amatér tematizuje motiv mediálního pozorování nejen v narativní rovině filmu, ale v sofistikovanější podobě i ve stylistické. V první se amatérská kamera jako médium stává prostředkem do určité míry nezávislého vidění věcí, o kterých se jinak nemluví nebo mluvit neumí, což vede k ochladnutí vztahů a obezřetnosti ostatních postav před dosud jinak naivním a pro systém nijak nebezpečným hrdinou. Mě ale více zajímá hlubší zapojení charakteristických znaků impulsivní amatérské estetiky do stylistické struktury. Film nikdy nevyužije nabízející se možnosti point-of-view (interně fokalizovaných záběrů) skrze méně kvalitní obrazový záznam. Zároveň profesionální kamera často zaujímá přibližnou pozici hrdiny s amatérskou kamerou (jde o typ externě fokalizovaných záběrů). Nejvýraznější je tu o scény, kdy hrdina na dvorku cizího domu testuje novou šestnáctimilimetrovou kameru a stejně jako neorganizovaně zachycuje dvůr, sledujeme jej i my, když „náš pohled“ přejímá tentýž těkavý typ amatérského snímání bez jasně stanovené kompozice a s touhou na jeden švenk zabrat co nejvíce věcí. Rozpor mezi dvěma médii během celého filmu zdánlivě ironizuje vztah k impulsivnímu počínání hlavního hrdiny (čteným profesionálními filmovými pracovníky ve snímku absurdně překombinovanou ideologickou optikou). Nakonec je však celý stylistický přístup zpětně kompozičně motivován, když na konci filmu hrdina obrátí kameru proti sobě a začne vyprávět svůj příběh od začátku - celý film tak může být (zacykleně) reflektován jako fokalizace jeho závěrečného vyprávění, kdy on jako narátor vlastního příběhu organizuje i formální strukturu, jež přebírá charakteristické znaky amatérské estetiky. (22.04.2007)