Amatér

Amatér je především film o podobě normalizace, kterou známe i u nás. Snímek s těžkou, dusivou atmosférou, která ze všeho nejvíc vypovídá o bezejmenném strachu z politického významu zcela nepolitických kroků. Zároveň ale film vypovídá - a to je sympatické - o posedlosti filmovým médiem a umanutosti hledáčkem kamery zachycovat nepřikrášlenou realitu okolo nás. Douglas správně zmiňuje pozoruhodný rozpor, v němž je téma filmové realističnosti předestředno v rámci hraného (inscenovaného) filmu. Kieslowski po celou dobu nevyužije pohledu amatérské kamery (tedy point of view postavy filmu), aby je deklaroval jako součást struktury svého filmu....až na jediný případ, a tím je interpretačně nejzajímavější konec snímku, kdy Filip obrací kameru proti sobě. Pro diváka se jedná na konotační rovině o zprávu o hrdinově sebereflexi. Zároveň jde ale o záběr, který vlastně relativizuje striktní chápání filmové pravdy (Filip začíná vyprávět příběh odznovu a přidává nové podrobnosti, které byly v Kieslowského filmu do té doby vynechány - vypráví tedy zprostředkovaně o selektivnosti filmového vyprávění, které si na narativní rovině vyzobává jen úlomky reality). (07.08.2011)

Na Amatérovi je nejzajímavější, jak spojuje dvě zdánlivě protikladné tendence – tendenci symbolické a realistické filmové tvorby. Existují mnohé filmy symbolické, které se odvolávají na jakousi vyšší, duchovní realitu - na časoprostorovou rovinu „nad časoprostorem“ - nejlepším příkladem budiž Andrej Tarkovskij. Ten hledá pravou podstatu člověka v duchovním, transcendentálním určení – v poměru člověka k vlastnímu bytí, ke kosmu, či k Bohu. Pak jsou zde však filmy, které jsou tvořeny za cílem doslova vyseknout kus z běžné, fádní reality. Filmy jež netvoří komentář, ani se nesnaží o filozofickou disputaci na téma podstaty bytí, ale jejichž tvůrci zastávají názor, že bytí lze postihnout/vyjádřit právě a jedině v jeho absolutní nezkrášlenosti – podstata člověka, i pravda jako taková jsou k nalezení v banalitách, doslova leží na ulici – povalují se mezi projíždějícími auty, náhodnými chodci, jsou k nalezení mezi včerejšími odpadky. Za příklad by nám mohla sloužit takzvaná „kuchyňská dramata“ natáčena v Anglii v šedesátých letech, či první filmy Miloše Formana. A ačkoliv tyto dvě tendence se nutně „ideologicky“ nevylučují (Tarkovskij naráží ve svých příbězích vždy na ideál „pokory“ - na obyčejnost a každodennost – kupříkladu v jeho posledním snímku, v Oběti, nechává hlavní hrdina doslova a do písmene shořet vše, co bylo v jeho životě nadbytečné). Avšak často tyto „dvě školy“ - škola symbolická a realistická – užívají hodně rozdílné stylistické prostředky. „Realističtí“ filmaři mají své specifické kódy - používají ruční, "roztřesené" kamery, neherce, spíše se snaží o estetickou neokázalost, mnohdy vychází i z dokumentárních konvencí – což je samozřejmě opak celého stylu takového Stalkera, s jeho složitými kamerovými jízdami, mizanscénou přehlcenou významy a precizně vyšperkovanými dialogy. Kieślowski však udělal hrozně zajímavou věc – narouboval na velmi „asketické“ filmové prostředky narativ s přesahem a smísil tím v Amatérovi velmi důmyslně realitu běžnou s jejím „vyšším významem“. A aby toho nebylo málo, zamotal do této kombinace obohacující vhled na téma samotné reprezentace reality filmem, jako takovým... (09.06.2017)

(2x) ,,Amatéri nič nemusia. Môžu si robiť, čo chcú, kedy chcú a ako chcú." Hlavným konfliktom príbehu na úrovni zapálu pre amatérsku prácu v umení verzus postupnej straty rodinného zázemia mi táto poľská snímka trochu pripomínala Kachyňovo Dobré světlo. Sympatický protagonista si zakúpením vlastnej kamery v čase novomanželstva nachádza novú záľubu, ktorá sa mu stáva radosťou a prieklatím zároveň, stáva sa prostriedkom ovplyvňovania (nielen) vlastného života. Kdesi na pozadí tejto psychologickej drámy vnímam i zaujímavú kritiku spoločnosti - na začiatku má kamera slúžiť ako aparát na zachovanie pamätných chvíľ, v rukách realisty ale zachytáva život plný všetkých možných negatívnych útržkov. Mószove filmy majú zachovať spomienky, ale zároveň odhaľujú nedostatky a neresti medzi ľuďmi. . . . Počas sledovania filmu som si k nemu ľahko vybudoval "osobný vzťah", okrem iného preto, že sám som bol nejakých 6-7 rokov dozadu amatérskym kameramanom: začalo to narodeninovým darčekom v podobe kamery, pokračovalo natáčaním v umeleckej škole na dramatickom krúžku, ktorý som navštevoval, až som to dotiahol na miestneho kameramana kultúrnych slávností v našom mestečku v jednu sezónu, počas týždňa mestských slávností snáď 5 až 6 udalostí v týždni. Ako záujmová aktivita počas stredoškolského štúdia to bolo určite fajn, ale dnes môžem byť rád, že som dokázal včas a dobrovoľne odstúpiť. :-) (95%) (Challenge Tour: Rok s najväčšími svetovými režisérmi) (05.06.2018)

Amatér skvěle graduje, takže nakonec jsem zvažoval i o nejvyšším hodnocení. Nicméně ve mně zvítězila počáteční rezervovanost. Maličko mi vadilo, že je vždy snad až moc jasné, co ten film říká, a vše to plyne až moc přirozeně a lehce. Naprostý minimalismus má jistě něco do sebe, ale námět umožňoval i originálnější přístup. Přes tyhle výtky jde jistě o vynikající film, se kterým je dobová československá kinematografie nesrovnatelná. (03.10.2013)

Naprosto dokonalá filmařina. "Amatér" je v t nejjednodušší rovině příběh o tom, kterak si jeden nemotora koupí kameru, aby dokumentoval svou milovanou rodinu a nakonec propadne nové vášni do té míry, že o tu rodinu přijde. Tečka. Kieslowski byl ale příliš inteligentní na to, aby se omezil na pouhé hořko-sladké drama. Je to také příběh o tom, jak rychle se lidé mění a zavrhují své hodnoty - v případě titulního amatéra těmi impulsy byl nový koníček, ale také první chuť úspěchu a pokušení, která z něho vyplynula. Objevuje se zde také téma rozkolu mezi životními prioritami partnerů - konfliktu mezi jistotou a divokou improvizací, nudou a adrenalinem. Opravdu by mne zajímalo, kolik autobiografických prvků sem režisér propašoval. Poslední záběr je pak krásnou, klasickou pointou příběhu člověka, který zavrhl svůj svět a není schopen si najít náhradu. (30.10.2010)