Já, Olga Hepnarová

Hodně dlouho sledujeme nudný život sociopatky. Tvůrci podléhají omylu, že svoji tvůrčí impotenci zamaskují několika uměle protahovanými lesbickými scénami. Nezamaskují. Valná většina filmu za moc nestála a byla značně nudná. O to více vynikne těch několik světlých okamžiků, v nichž Hepnarová filozofuje. Ty by mne dokázaly i přesvědčit, že na film má cenu se dívat. Závěrečná proměna Hepnarové v schizofrenického magora shodila složitě získaný dobrý dojem ze scén u soudu. (03.09.2016)

Velmi šedivý pokus o artový, psychologický film, který zrovna dvakrát nefunguje (a tou šedí rozhodně nemyslím fakt, že je film černobílý). Na filmu je fajn nejednoznačnost důvodů, která měla Hepnarová ke svému činu (není jasné, zda věci, ze kterých obviňuje společnost a kterou trestá, jsou realita, nebo jen její smyšlenka - viz bití apod.), jenže to přináší i řadu problémů, obzvlášť v první hodině filmu, která je myšlenkově plochá a prázdnotu zaplňuje odhalenými bradavkami a lesbickými scénami. Poslední půlhodina je o poznání lepší a kdyby byl v jejím stylu celý film, byl by velmi, velmi dobrý, takhle jsem se přistihl, že si po slabé půlhodince na papír čmářu ježky na motorových rogalech. (04.11.2017)

Chladnokrevně v proudu československé nové vlny. Ten styl tomu vládne, ale dost se to zmítá v neujasněných motivacích. Vedlejší postavy jsou figurky, o kterých potřebujete vědět víc a i Olga samotná si to musí spíše shrbeně odšlapat a odkouřit, než se nechat divákem doopravdy pochopit, zdali je chudák, nebo magor. To druhé beru jako součást filmařské hry, to první bohužel ne. Zásadně pozitivní dojem tomu ale nakonec dodává sugestivní závěrečná pětiminutovka. 4 a ½. (23.03.2016)

Olga Hepnarová a pokroucení lidské mysli v té nejtěžší možné podobě. Michalina Olszańska zahrála tak neuvěřitelně přesvědčivě a působivě, že na její recitaci dopisů Olgy pravděpodobně nikdy nezapomenu. Tvůrci se chopili nesmírně těžké látky a zvládli ji vysloveně na jedničku. Vědomá černobílá kamera v kombinaci s atmosférou sedmdesátých let perfektně vystihuje nemohoucnost doby něco řešit a tak se Olga odkazuje stále na sebe, svoje nitro, své myšlenky a my, jakožto divák, máme možnost přihlížet a přemýšlet nad tím, co se jí asi honí hlavou. Ve výsledku to stejně jako diváci nevymyslíme, ale mám pocit, že s takovou osobností by měl opravdu co dělat i renomovaný psychiatr. Nicméně bylo zajímavé takovou postavu dvě hodiny sledovat. A ve spojení s některými scénami, na které patrně nikdy nezapomenu, si myslím, že lépe tento film nemohl být odvedený. Jsem moc rád, že se tato herecká spolupráce mezi Čechy a Poláky povedla. A teď jsem zvědavý, za jak dlouho se někdo pustí do Horákové nebo bratrů Mašínových… (23.03.2016)

Když jsem šla loni na zlínském Filmfestu na Olgu Hepnarovou, moc se mi do toho nechtělo. Nechtělo se mi do depresivního snímku. Navíc se překrýval s jiným filmem, který jsem vidět chtěla. Nyní s odstupem si to "sedlo". Pokud současní tvůrci sahají do minulosti, vždy se ptám, jestli není dost současných témat? V případě Olgy mi to ale nevadilo. O jejím činu se hodně mluvilo, ale nikdo púořádně nevěděl, proč to udělala. Vždycky to byla "ta ženská, co najela do lidí", jen málokdo z mého okolí znal její jméno nebo věk. A už vůbec nikdo netušil, co se jí mohlo odehrávat v hlavě. Zpracování poměrně náročného tématu se zdařilo. První polovina je téměž dokumentární nahlédnutí do Olžina života, nebýt jejich komentářů, jen stěží bychom odhadli, co si vlastně myslí. Poprvé se mi zdálo její okolí netečné. Teď vnímám za mlčením matky i působením psychiatra spíše bezradnost. Jde o zdařilou sondu do duše psychopata, která je nadčasová. Za mě nejvyšší hodnocení. (05.11.2017)