Záhada Hory mrtvých

Внимание! Содержит радиоактивныe спойлеры! (SPOILERY!)  Byla jednou jedna Hora. Občas tam hustě sněžilo. I Hora byla hustá. Mohutná a krásně skalnatá, pokrytá sněhem a ledovci a v rámci podpory turistického ruchu i plná chrastí na oheň, příhodně napíchaného do sněhu. Na jejích svazích laškovně honil jeden sněžný muž druhého, jak polární sob samici v době říje. Uvnitř byla hora dutá jako bambus. Mohla za to částečně eroze, zbytek vydlabali zlí Rusáci. Во время холодной войны jim na vartě v průsmyku mrzly prdele и так они построили бункер. Aby duševně nezakrněli, natahali si tam spoustu knížek. Kromě klasiků Dostojevského a Puškina jim politruk kupodivu povolil i Piknik u cesty bratrů Strugackých, v komiksovém vydání. A aby při tom čtení knih nedělali vojáci bordel, umístil velitel knihovnu pod dozor, do kukaně k dozorčímu útvaru. Bunkr byl vybudován v rámci RVHP, takže tam nic pořádně nefungovalo. Navíc ožralej Vasja osadil dveře bunkru obráceně, takže šly zavírat a zamykat jen zvenčí. Aby se to nedomákl nepřítel, bylo to TAJNÉ a všichni museli dělat jakoby nic. Blbě bylo nainstalováno i osvětlení, a protože originální žárovky někdo ukradl, použili náhradní, z beden válečné kořisti z Великой Отечественной войны. Žárovky nervózně poblikávaly, zkratované přístroje divoce jiskřily, a zvrhlé vědce to rušilo v páchání zajímavých pokusů ┣▇▇▇═─ na odchycených dobrovolnících. Už jim z toho začínalo hrabat, když konečně z roztoku ledovcové vody a Yettiho trusu vydestilovali úplně nový prvek Mengelejevovy periodické soustavy prvků, lehce radioaktivní prvek debilium. Vědci si konečně dali oraz a vyrazili ven z bunkru na čerstvý vzduch a na cígo. Chvíli jen tak z plezíru honili Yettiho i s jeho druhem, ale ti se jim podivně vypařili před očima. Tak aspoň čapnuli párek turistů, právě si plnící odznak 100 jarních kilometrů a zatáhli je do Hory (Официальная версия: oни пошли туда добровольно). Študáci byli vyplašení jako koroptve a furt mleli něco o třesoucí se kameře a o nějaké pitomé lavině, plné polystyrénových šutráků. Lavina prý navíc nepadala normálně ze svahu dolů, ale lítala divoce sem tam po vrstevnicích, jako liška s diagnostikovanou vzteklinou. Zatímco si to politruk všechno poctivě zapisoval do bonzbloku, študák si z pytlíku nasypal hrst LSD a jeho kamarádka dojela zbytek. Tím se oba hezky uklidnili a byli nad věcí. Křídou načmárali na stěny jeskyně primitivní malby, například výjevy z páření sněžných tygrů, zavzpomínali si na dětství, zaskákali si panáka a nakonec se vzali něžně za ruce a proskočili spolu obručí. To je uklidnilo tak kvalitně, že poslední záběry filmu už měli oba študáci úplně na háku. Velitel vojáků Vasil Vasiljevič Harlinweet se mezitím ztratil v průsmyku, když se chtěl zorientovat podle mapy otočené vzhůru nohama. Zabloudil nakonec až do civilizace. Protože po jednom zmršeném pokusu trpěl kromě mentální retardace i rozdvojením osobnosti, jedna jeho část napsala scénář k filmu a ta druhá ho pak natočila.                  Kонец фильма. (25.04.2013) (méně) (více)