Ten třetí

[komentář po prvním zhlédnutí plný spoilerů] Že se jedná o skládačku, je asi jasné. Že se jedná o skládačku bez opravdu expresívních vodítek, diváku dojde až v samotném závěru, do té doby musí protrpět dvě hodiny bublání okolo, aby teprve s téměř doslovným závěrem přišel na to, co vlastně sleduje. Naštěstí film má svůj název, a to je první vodítko. Druhým je samotný Liam Neeson a první a poslední scéna, které jsou veskrze tytéž. Na začátku filmu se ozve "Watch me..." a po něm si Neeson vezme nějaké pilulky a do sklenky s vodou hodí padesát centů. Na konci filmu na fontáně sedí chlapec a divák už ví, že má vazbu na Neesona. Do fontány se vhazují nějaké ty mince, ne? Třetím vodítkem jsou tři faktory, které prolínají každý jeden příběh. Odpuštění (sobě samému), vina, důvěra. A čtvrtým vodítkem je dle mě bílá barva. Ženské postavy v podání Bello, Kunis, Atias a Chabanol jsou smyšlené, jsou to jen postavy doprovázející mužské protagonisty, do kterých se Neeson vtěluje při vyprávění svého příběhu. Máme tady amerického špiona Brodyho v oblasti konfekce, který krade návrhy, stejně jako Neeson krade v průběhu filmu repliky, které zaslechne. Brody potkává v baru cikánku (Atias), která potřebuje peníze na vykoupení své dcery (ponechme stranou otazník v průběhu filmu, že se ho snaží jen okrást). Jako ve správném románu a filmu, Brody v příběhu záchrany její dcery nachází vykoupení, odpuštění. Mila Kunis bývala (asi slavnější) herečkou, stejně jako Neeson byl slavným spisovatelem, držitelem Pulitzerovky, který nyní bloumá světem literatury bez toho, že by jej dokázal znovu nějak ovlivnit. Kunis a její exmanžel v podání Jamese Franca, se perou o právo Mily Kunis navštěvovat svého syna, kterému prý ublížila. Ona to popírá, ale v průběhu filmu divák vnímá, že se spíš vyrovnává s vlastní vinou, kterou nakonec přizná. Stejně jako ji přizná Neeson. (Tady se dá říct, že se Neesonova postava spisovatele vtěluje do postavy bývalé herečky.) Právnička Mily Kunis je v podání Marie Bello, trochu jiné verze Neesonovy vlastní manželky Basinger. Čirou náhodou je to taky žena Adriena Brodyho, který nachází vykoupení v odpuštění sobě samému v příběhu cikánky Moniky. Zajímavou postavou tak trochu vedle je nová partnerka Jamese Franca, v podání okouzlující Loan Chabanol, ale abych se přiznal, její postava mi přijde tak nějak navíc bez významu k příběhu. (Možná se pletu.) Ta nejhlavnější linka ale spočívá v příběhu Neesona a jeho milenky v podání Olivie Wilde, která má... děsivý tajemství. To je ta linka o důvěře, kterou ani jeden k druhému nemá, a končí schizofrenní naháněčkou v prostředí Říma. O stejné důvěře, jakou by chtěl mít Neeson vůči vlastní ženě a vice versa. Je už jen na divákovi, jestli si Olivii Wilde přiřadí k fiktivním ženám, či nikoliv. Protože ona tak nějak Wilde zasahuje svým papírkem s číslem do příběhu Mily Kunis v New Yorku, ačkoliv hotel, ve kterém bydlela, byl v Paříži, že. Snad to na vás bliká stejně jako na mě. Celkově vzato bych film, bez dalšího /spoilerování připodobnil k filmu The Words, ve kterém je příběh v příběhu, který je příběhem příběhu. (A taky v něm hraje Wilde a nějaký spisovatel ^_^). Myslím, že když si divák dosadí všechno, co jsem si dosadil v tomhle komentáři, je "třetí osoba" veskrze jednoduchá na pochopení, a přitom z reakcí na internetu se dočítám, že to vlastně spousta recenzentů a diváků nepochopila. Ten film má jednoduchou myšlenku, v katarzi sebe sama pomocí slov a příběhů, které vykrádají a reflektují skutečnost. Zároveň Neeson o sobě vypráví v třetí osobě, a přitom sledujeme i jeho příběh z pohledu třetí osoby, a tak se závěrečnou scénou v zatemnělém pokoji s příběhem divák rozloučí. Podle mě mu chybí výraznější vodítko v příběhu Neesona-Wilde, tam by to dle mě chtělo expresivnější vyjádření myšlenky, a je celkem dost dobře možné, že chápu postavu Olivie Wilde úplně špatně, ale odrážím se od toho, napsal Neeson sám: "Bílá je barva lží." A tak si říkám, jestli náhodou (a bohužel) scénárista a režisér v jednom při psaní neměl takovej malej mindfuck a nechtěl obrátit svět naruby příběhem v příběhu, který byl jen příběhem v příběhu jednoho katarzního příběhu. Stačilo by trochu zjednodušit a vysvětlit, a bylo by to hned pochopitelnější - a taky stejně emoční jako The Words. Které mimochodem vřele doporučuju pro srovnání. (17.09.2014) (méně) (více)