Jasmíniny slzy

Já se za sebe musím přiznat, že jsem asi čekala něco jiného a přece jen trochu hlubšího, protože vím, že jich má Woody v rukávě celé mraky, ale ve výsledku jsem byla celkem spokojená divačka. Na přemýšlení to opravdu nebylo náročné a i když byla Jasmína svým způsobem nešťastný človíček, který svou roli bohaté paničky nehodlal jen tak vzdát, tak ve mně zvlášť velké slzopudné emoce nevyvolávala, naopak mě její stavy docela iritovaly a to jakým způsobem je řešila snad ještě víc. Abych pravdu řekla, tak takové ženy ani neznám, které by se dostaly do takové situace (nepočítám nevěru), takže se empatie u mě moc nedostavila, tak jak bych si přála. Ale klobouk dolů před Cate Blanchet, která Jasmínu zahrála opravdu skvostně, takže její hysterické manýry byly stoprocentně uvěřitelné. Asi jsem viděla málo Woodyho filmů a počítám, že to budu muset napravit, abych pronikla nejen do jeho režijního rukopisu, ale i do jeho nevyzpytatelného světa žen. Za mě průměr a jedna hvězda navíc za Cate. (17.01.2014)

Cate Blanchettová by hrála i pod sedativy a zamčená sama ve sklepě, a pořád by trochu bylo proč se dívat. Tady kolem ní taky nebyl vybudovaný film - zůstalo u námětu a vzniklo pár dokola se točících skečů, stagnujících, repetitivních črt, bez posunu, bez děje, jen stále stejně ploše předvádějících informace z úvodní věty - mám sestru, žila si jako v bavlnce, pak o všechno přišla, teď je z ní troska, tak zůstane chvíli u mě, než se vzpamatuje. *** Nevzpamatuje se, na konci filmu je z ní ta samá zhroucenina jako na začátku. Ok, ale sarkastický závěr ještě dobrý film nedělá. I kdyby tématem filmu měla být ta statičnost, stagnace, plochost a neschopnost se vymanit a vzchopit, nic z toho se nesmí dostat za kameru, i na nudu musí být vzrušující se dívat, když ji dává zažít dobrý režisér - tady jako by to bylo právě naopak, tvůrci se motají v kruzích, zatímco Cate Blanchettová hraje tu bezradnou, chabých stébel se stále stejně chabě nechytající chudinku jako o život. Jen kvůli tomuhle ironickému momentu jsem zůstala až do konce, ale nebylo to lepší než odejít. *** Čím dál smutněji pozoruji poslední roky (nebo už dekády?) trvající bezradnost WA, který má svoje bezkonkurenční majstrštyky (i tak rozeseté mezi filmy spíše repetitivně zbytečnými) už hodně dávno za sebou, a s ubývajícím přehledem o svém, vespolném i vnějším životě, a tím pádem s ubývajícím vtipem, se utápí v dalším a dalším točení podobně neodpomožitelně jako titulní hrdinka ve svojí nanicovatosti. Prochází si pozdní zahleděností do mladých ženských, stárne do nové naivity a patosu, nechává sebou lomcovat plíživý smutek. Nic z toho nezúročuje jako svrchovaný tvůrce, je tím prostě vlečen a semílán (přesně, jak si mnohokrát na vrcholu kariéry vtipně prorokoval v nespočtu postav) a filmy podle toho vypadají. Je mi líto, že tím prochází, ale už pro úctu k těm filmům, které se mu kdysi tak výsostně a nezaměnitelně allenovsky povedly, nebudu na těchhle stařecky pomotaných, kde to občas dojemně zadoutná starou jiskrou, nic přehlížet. Asi už poslední etapa WA jako režiséra je tristní, každý nedozrává jako Bergman nebo Béla Tar, a já to pietně uznávám. (31.12.2013)

Woody Allen se řadí k mým nejméně oblíbeným režisérům. K čertu s nějakýma zásluhama. Jeho filmy už tak často velmi těžko přežívám a s Jasmíninými slzami jsem zřejmě trefil jackpot. Pro takhle otravný snímek by měla vzniknout zvláštní kategorie. Hlavní postava je přímo nesnesitelná a jediné co mě naplňovalo radostí byl fakt že s každou další minutou jsem stále blíže vysněnému cíli. Neprozradím žádný šok že děj je od ničeho k ničemu a celé to skončí s Blanchett na lavičce čekající kdo si k ní přisedne další. 3x fuj a ještě jednou fuj. 0% (28.02.2018)

Tristné príbehy o životných stroskotancoch pozná väčšina ľudí, ktorá na Woodyho filmy chodí, takže ničoho prevratného sa nedočká. Vo Woodyho kruhoch však ide o ojedinelý trápny škandál, ktorý sa pretriasa ešte niekoľko nasledujúcich desaťročí. Existenciálne drámy vo Woodyho podaní pôsobia nechtiac silne sebaparodicky, čo tu nikto naokolo evidentne nevníma. Scenár nemá atribúty výnimočnosti, hoci to tu naokolo dookola čítam. Mal som chuť dať filmu tri hviezdičky kvôli krásnej Cate Blanchett, ale neurobím to, lebo mám ešte väčšiu chuť presvedčiť sa, aké to je dať nejakému Woodyho filmu prvýkrát hviezdičky dve. (08.10.2016)

Woody Allen se po několikaleté pauze opět vrací domů do Spojených států a dává vale romantizujícím pohlednicím z evropských velkoměst. Jasmíniny slzy se sice odehrávají v New Yorku a San Franciscu, ale tato města jsou spíše v pozadí, takže se nejedná o typický městský film, jak jsme byli u Allena v posledních letech zvyklí. Středobodem příběhu je postava Jasmine, která ztratila všechno – manžela, syna, bohatství i život v přepychu. Je nucena se z New Yorku přestěhovat ke svojí nevlastní sestře Ginger do San Francisca, kde přijde do styku s úplně jiným prostředím i lidmi, než byla doposud zvyklá. Tato premisa možná nahrává tomu, že by mohlo docházet k mnoha komickým situacím, opak je ovšem pravdou. Sem tam se sice lehce pousmějeme, ale většinou budeme svědky tragického příběhu, existenciální morality a metafyzické všednosti. Jasmíny slzy nejsou typickým filmem Woodyho Allena. Samozřejmě se zde objevují klasické znaky jeho stylu jako neurotická postava nebo intelektuální dialogy, na druhou stranu je ovšem potřeba zdůraznit, že Jasmine je sice neurotička, ale není nám podána tak silně ironickým způsobem, jak je u Allena zvykem. Intelektuální dialogy jsou přítomny stále hojně, zejména v částech s Jasmine a Dwightem, ale přeci jenom převládají ty civilnější. Jediné, co zbylo z typického rukopisu režiséra, jsou silné vedlejší postavy. Každá z nich je zahrána přesvědčivým způsobem a má kolem sebe svůj vlastní příběh, který by u některých z nich vystačil i na samotný film. Nad tím vším ale ční herecký výkon Cate Blanchett v roli Jasmine. Jak už bylo několikrát řečeno, Cate se pro tuto roli narodila. Předvádí svůj životní výkon a je téměř jisté, že v únoru bude mezi pěticí hereček nominovaných na Oscara. Její postava je silně nesympatická, ve skutečnosti jí ani nepřejeme, aby ze svých problémů dostala, ale nakonec s ní soucítíme, což je jen důkazem toho, jaký výkon Cate Blanchett předvedla. Woody Allen natočil svůj nejlepší film za posledních dvacet let. Je výborně zahraný a po technické stránce je také na vysoké úrovni. Výborný střih, který plynně přechází ve scénách, kdy se přesunujeme z New Yorku do San Francisca a zpět, je v symbióze se systémem Cinemascope (systém umožňující natáčení a projekci v extrémně širokoúhlém formátu) a nejlépe si jej vychutnáte právě na velkém plátně. (14.11.2013)