Jasmíniny slzy

Do tkáně tohoto pozoruhodného filmu lze vložit více variant. Tou nejpodstatnější je však - vložíme-li do hry film samotný, odloučený od ostatního celku Allenova díla, dramatická duální studie charakteru parazita. Parazita, jehož tragédie se ozřejmuje postupně, záběr po záběru, retrospektiva po retrospektivě. Jeanette, která sebe samu přejmenovává na Jasmínu, je plně charakterizována už skvěle promyšlenou úvodní scénou. Sedíc v pohodlném křesle první třídy letadla, mluví - zdánlivě samozřejmě a uvolněně - o svém životě. Namísto okolí však zajímá jen jednu ženu: sebe samu. Zdánlivě retardovaná stařenka, čas od času konvenčně přikyvující Jasmíniným větám, ve skutečnosti vnímá jen barvu Jasmínina hlasu. Teprve při odchodu z letiště Jasmína zjišťuje skutečnou kvalitu stařenčina zájmu-nezájmu. Obdobně vyznívá i závěrečná scéna odchodu z Gingeřina bytu; stařenku plně nahrazuje sestřin partner-navrátilec. Mnohé naznačuje i křečovitost Jasmínina úsilí při hledání práce; kdysi talentovaná studentka antropologie se jen s obtížemi prodírá začátečnickým počítačovým kurzem (neobejde se přitom bez pomoci své mladší kolegyně) i nudnou prací v lékařské ordinaci. Arogantní nechuť připustit si definitivnost svého pádu z vrcholu společenské pyramidy, k níž nemálo sama přispěla a odcizila si tak svého adoptivního syna, prosvítá postupem času dílem stále zřetelněji. Nadměrné braní prášků a pobyt u "cvokaře" jen dokreslují skutečné kontury reality, v níž je nucena žít. Arogance postupně retarduje v křeč a zoufalství znovu psychóze propadající Jasmíniny vlastně nedospělé osobnosti. Modrá barva, symbolizující tento rozvrat, je nejvíce patrná na motivu písně MODRÝ MĚSÍC (duálnost kompozice můžeme spatřovat i v bipólu New York-San Francisco; obě intelektuální metropole Ameriky symbolizují v jednom případě zašlé bohatství, k němuž Ginger jen naivně vzhlíží, jsouc trpěným hostem, v případě druhémjejí srdečnost, s níž svou neblahou sestru přijímá, a úpadek, jemuž Jeanette-Jasmína nenávratně propadá). Určitou naději reprezentuje jen otevřený, nic nikomu nenapovídající nesentimentální syrový konec filmu. Už jen popis těchto scén i Allenova citlivá práce s retrospektivami naznačují, že vynikající výkony Blanchettové i Sally Hawkinsové by byly bez Allenovy režie nepředstavitelné. Jemností rukopisu i citlivým vedením herců a ponorem do sociální skutečnosti americké současnosti JASMÍNINY SLZY připomínají nejlepší díla italského neorealismu. (19.08.2013)

Woody Allen chápe bohaté, (ex)zajištěné lidi, ale nikdy by do svých filmů neměl dávat lidi "normální", protože jim očividně nerozumí, zobrazuje je výhradně jako karikatury, jako škatulky a naplňuje jimi nejzajetější klišé. Jasmíniny slzy fungují co do hlavní postavy, i díky skvělému ztvárnění Blanchettové, ale Allenův snobismus nedovoluje dostat se až do hloubky, protože zasazení téhle postavy mezi "normální" lidi je spíš nepovedená komedie než hořké drama. (19.01.2014)

,,OKAMŽITĚ JSEM TOHO LITOVALA…“ /// Tragikomedie, u který se moc nezařechtáte, ale mohli by jste vocenit vynalézavost, kterou se – kolem lásky a vztahů (z nichž cáká vopravdovej život) musíte prodrat k závěrečný pointě. Baví dvě polohy Cate Blanchett, kde hlavně ta s nervama v píči má co říct, i když zrovna mlčí (což tady není tak často). A to zamyšlení nad tím, kdo je tady vlastně chudák, beru jako přídavek, kterej z těch 3a½ zrobí 4*. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Zjistím, že umět to s vagínou je snadnější, než se učit na počítači. (Soráč nevím vo žádným kurzu… jo na počítač, to je jiná..!) 2.) Thx za titule ,,fridatom“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ * (02.02.2014)

Nechtějte po mně, abych byl kritický k novému filmu Woodyho Allena. Možná by pro jeho lepší vyznění bylo fajn, kdybych byl ženská, ale i tak jsem si náramně užil tu rozpolcenost, na kterou se naštěstí zatím jen koukám. Oči Cate Blanchett bych chtěl mít na zdi vedle televize, abych se měl na co dívat, když běží reklama a zbytek by klidně mohl ležet v mojí posteli, protože je pořád stejně krásná, jako Woody Allen schopný. Ještě taková perlička - kdo viděl v poslední době Lovelace, a pak Jasmíniny slzy, ten asi těžko uvěří tomu, že Peter Sarsgaard je v nich jeden a ten samý člověk. (Litoměřice 2013, 3/14) (28.08.2013)

Som rád, že je vidieť, že Woody Allen nezaháľa a kráča s dobou. Blue Jasmine (paradoxne vizuálne ladená do nažltlého odtieňa) je elegantne smutná, ironicky sklamaná, pesimisticky zvádzajúca svoj boj so životom a depresiou. Allenove filmy sú až na pár výnimiek v poslednej dobe skôr smutné než veselé, nemajú ten niekdajší nadhľad a bláznivosť, ale sú čo do humoru striedmejšie a viac "zo života". Blue Jasmine je najmä film o odmietaní pomoci, nepripúšťania si reality a z toho vyplývajúcej nemožnosti vymaniť sa z bludného kruhu rozpadávajúcich sa vzťahov a tvrdých nárazov na dno. Rozprávanie v dvoch líniách a kontrast dominancie Jasmine a Ginger v domácom prostredí, ktoré zadáva možnosť na divácke porovnanie spolu s výkonom Cate Blanchett sú hlavným esom v rukáve. Už je to tak, Woody Allen prepadol depresii. Snáď nie nadlho. 75% (29.07.2014)