Rodinný život

Rodina je jako ženská. Nejde to s ní, nejde to bez ní. Člověk si ji nevybírá. Psycholog Zanussi tentokrát šmíruje v dusnu, které v jisté míře známe všichni. Otcovský dům hlavního hrdiny vyplňuje hmatatelná atmosféra manipulace, nátlaku, vydírání, viny (známá též jako teplo domova) a Vít svádí poslední souboj s pokušením odvolat svůj útěk a na všechny blízké se kardinálně nevysrat. Nenápadné odkazy na společenskou bídu socialistického Polska okolo jsou dokonale vedlejší - není zřejmé, jestli má dekadence vnější na tu vnitřní významnější vliv. Nejbližnější z bližních ale neprodávají svou krkovičku lacino. Vědí, že mají z povahy situace nad Vítem jistou moc a prostě to zkouší. Zanussi, který často konstruuje filmy okolo střetu dvou individualit staví proti jednotlivci tentokrát vypečenou partu a servíruje hodinu a půl čisté tortury. Hrdinovi nezbývá, než přijmout následky - ať tak, či onak. Film, který nepřekvapí absencí odpovědí. (23.10.2015)

Zanussi opět ostrý jako břitva...nebo spíše jako střep - ne náhodou se ve filmu tak často mluví o skle. Výkon Maji Komorowské (v jejím prvním celovečerním filmu!), je tak fantastický, že nenacházím slov. Slova obdivu ale nacházím pro režiséra, jehož tvůrčí metoda je s mým vkusem dokonale kompatibilní. Krzysztof Zanussi dokáže nekompromisně řešit závažná morální dilemata a přitom pateticky nemoralizovat a neupozorňovat na sebe jako na egoistického auteura, zjednodušeně něco ve smyslu "jenom já jsem ten, kdo vám ukáže, jak to je" (což někdy cítím třeba u Bergmana). Jednoduše dát nitkami scénáře dohromady určitou hypotézu, převést ji na plátno a předat ji divákovi tak, aby přes svou dokonalou přesnost, věcnost a sevřenost nepůsobila směrem k příjemci uzavřeně, ale do určité míry otevřeně, nejednoznačně, s velkým prostorem k manévrování. A manévrovat vně i uvnitř filmu se dá opravdu jakkoliv, což nejvíce vyzní v závěrečné scéně, kdy se Marek vyspí s Witovou sestrou. Není to Wit, kdo mstí sestřinu čest, ale naopak Marek znechuceně odvrhne "marnotratného syna" Wita, jelikož stále nachází k tomuto kroku morální právo. _______ "Viděl jsi někdy lidskou kůži pod mikroskopem? Póry jsou jako krátery. Odporné." (24.12.2013)

Päť osôb v rozpadajúcom sa dome odkrýva rozpadajúce sa vzťahy a postupne zisťujú, že sú nereparovateľné. Film som vnímal ak divadelnú hru a nejaké podobenstvá na poľskú realitu tej doby mi už boli dosť vzdialené.  Celým filmom presvitala bezvýchodnosť a jeho záver ukázal, že si spätosť so svojimi koreňmi protagonisti zreteľne uvedomujú. (06.01.2022)

Vlastně jen nástroj uvědomění pro lidi vzpírající se vlastním nepříjemným kořenům. Inženýr Vít přijde po letech do zatuchlého domova jen s vědomím poslední rozlučky s otcem, ale pomyslnou závěrečnou modlitbu mu překazí cosi, před čím nemůže utéct. Neakční psycholog Zanussi, co své postavy nechává pracovat v depresivních laboratořích (jeho původní povolání) opět postavám zadarmo nic nedá. Jeho částečná autobiografie není žádnou obžalobou režimu, ale rozvrácených společenských vztahů. Tep města velí vesnici s kořeny poslat sbohem a ohlížet se na sebe. Ovšem není to morální a hříšníká si to najde, nikdo sám sobě neuteče, hřímá Zanussi. Je přesvědčivý a chytrý jako vždy, ale přehnaně didaktickou postavou Marka jako by dokazoval vlastní nejistotu při dokazování argumentů. (03.07.2009)

Dílo dějinného poločasu. I tak je možno charakterizovat tento pozoruhodný film, který z intimních detailů narušené rodiny staví mozaiku skutečného stavu polské společnosti. Zdánlivě protikladný a rozervaný celek rodiny spolu ve skutečnosti pevně souvisí. Skutečnost, že životy jejích příslušníků jsou rozervány, v mnoha ohledech nenapravitelně zkaženy a že příklad pozitivní alternativy synovského modelu je vším, až na to, že lze vyjádřit oprávněnou pochybnost jak nad tím, zda se vůbec jedná o alternativu, tak i proto, že je krajně obtížné pochopit pozitivnost panelákové existence všestranného a všeurčujícího státního dirigismu. Citová pouta nelze přervat, je však možné je deformovat do karikaturních podob lásky, úcty i vzájemnosti, bez nichž je funkční rodina nepředstavitelná. A je-li rodina základní buňkou společnosti, vypovídá to mnohé i o velkých problémech tohoto vyššího celku. Minimum exteriérů, maximum myšlenek a hlubokých postřehů. I po více než třiceti letech a ve skvostném polském pojetí. Zhlédnutí tu neznamená nic, zamyšlení a následný problém řešící pozitivní čin naopak vše. (02.12.2007)