Mezi náhrobními kameny

Novodobý trpící (buď chlastá, má nějaký škraloup z minulosti, přišel o manželku nebo mu někdo chce unést dítě) akční bourák Liam Neeson zase trochu mění žánr, i tak svého hrdinu zvládá se stejnou samozřejmostí jako v jiných případech posledních pěti šesti let. Hezky po staru sbírá informace, neumí to s počítačem, nesnáší mobily (když už telefonuje, jde z něho strach), občas se na někoho zle podívá nebo mu prostřelí nohu. Malý černošský parťák tak trochu zbytečný, stejně jako náboženské prostřihy v závěru, když o něco šlo. Ale je patrné, že o akci až tolik tvůrcům nešlo, spíš o vytvoření celkem mrazivé atmosféry v zaplivaných čtvrtích a počasí, do kterého se nikomu moc nechce. Příběh místy drhnul, o tom žádná, srovnávání se Schumacherovými 8 MM bych se zdržel. Své momenty to má, navíc nejdeme na Shakespearea, takže tenhle lehký nadprůměr uspokojí. Na lepší tři hvězdy.. (18.10.2014)

Na vrcholy žánru nejenže tenhle kousek nedosáhne, ale hledí k nim s velmi výrazným odstupem. Na vině je scénář, který vaří sice z osvědčených, ale už dávno profláklých ingrediencí a škodí mu především to, že nepracuje s tajemstvím. Pachatelé zla jsou divákovi známí a napětí vyplývající z jejich odhalování se zkrátka nekoná. Scott Frank to měl nahradit patrně atmosférou, jenže na to mu nestačily síly. Mezi náhrobními kameny není atmosférický film a jakkoliv se v Pomově komentáři objevuje přirovnání k Schumacherovým 8MM, nepřipomíná je to ani při letmém pohledu z rychlíku. Pokud už se Frankovi daří budovat napětí, je to díky použití osvědčených žánrových klišé, které fanoušek kinematografie bude považovat za poněkud opotřebované. Další výhrada, kterou mám, je pochopitelně pouze můj problém, ale nejobávanější kladivo na organizovaný zločin v důchodovém věku alias Liam Neeson se mi účinkováním v nejrůznějších derivátech Taken poněkud zprotivil, takže jsem jeho zkušené herectví nevnímal jako přínos. Pořád by to ale stačilo na žánrový průměr a 3*, jenže je tu ještě anemický černošský chlapeček, kterého, jak jinak, opustila maminka a smysl života našel ve spolupráci s hlavním hrdinou. Na tuhle berličku jsem obzvlášť citlivý a snímek stojí jednu hvězdičku. Hůř bych reagoval snad jen na blonďatou modrookou holčičku chřadnoucí na leukemii, do které se náš odvážný detektiv platonicky zamiluje. Celkový dojem: 40 %. (28.09.2016)

Tak tady překlad názvu vážně sedí, přesně takhle jsem se v kině cítil. Když se procházíte po hřbitově, můžete leda tak obdivovat hru stínů (jako v tomhle případě), ale pokud nejste ložený strašpytel, už na konci první lajny se začnete nudou ohlížet po východu. Při sledování tohohle filmu jsem měl dojem, jakoby Frank na hřbitově sám už nějaký pátek bydlel a zapomněl kvůli tomu, jak vypadá zábava. Liam dobrej, ale to on by byl i jako stojan na boty, jinak syrová a ucouraná nuda. (Auckland, NZ) (27.11.2014)

Liam Neeson je opět prvotřídní ass-kicker, jen oproti Billu Marksovi už zdolal svůj alkoholismus (akcentovaný zde přesto víc než v knize) a oproti Bryanu Millsovi dává větší prostor dušezpytu a diplomacii. Okem diváka chtivého další zběsilé akční rubačky by to dokonce mohlo vypadat, že Oskar Schindler bude tentokrát násilnické psychopaty ukecávat k smrti. Osobně jsem ale důslednost hard-boiled stylizace uvítal, třebaže s sebou nese zredukování žen na pasivní oběti. Poté, co jsou na nich napáchány brutální sexuální zločiny, je muži mohou pomstít a v jistém smyslu se tím vykoupit (dost násilně je motiv vykoupení popostrčen do popředí ve finále, kdy si musíme vyslechnout všech 12 kroků Anonymních alkoholiků). Ženské utrpení tak slouží pouze jako záminka k hrdinským skutkům a mravní očistě (po)chybujících mužů. Jediná aktivnější ženská postava z knihy (Scudderova přítelkyně Elaine) byla v zájmu plynulejšího vyprávění vyškrtnuta. Jistě, klasické noirové filmy nebyly v nakládání se ženami ohleduplnější, ale nestačilo zůstat u klasiky na rovině stylu? Právě ten vyvolává delšími, z velké části statickými záběry a klaustrofobními kompozicemi spolu s odtažitými barvami a ponurým soundtrackem potřebu úniku do jiného, barevnějšího a milostivějšího světa. Předkládaný obraz zkažené společnosti s převrácenými hodnotami je ale prohnilý do takové hloubky, že nejlíbivější scény filmu jsou zvrácenými fantaziemi sériových vrahů (první vidíme během úvodních titulků). Podobně naladěný film přirozeně nebylo lze zakončit happy endem, ačkoli tak poslední scéna napoprvé může vyznít. V kontextu bezprostředně předcházejícího dění, nejzásadněji se odchylujícího od knihy (zřejmě kvůli přisouzení aktivnější role Scudderovi, jehož postava je jinak paradoxně založena na pasivním přijímání násilí), však „superhrdinská“ tečka budí hlavně znepokojení, zda z věčného cyklu násilí, které inspiruje jen další chování podobného typu, existuje východisko. 75% (30.10.2014)