Všiváci

Přízrak(y) minulosti a hořce neradostná současnost, ve které ačkoliv každý šuká s každým, tak stejně nezažívá pocit štěstí a chtě nechtě bojuje se svými démony, popřípadě se oddává andělům. Debutující režisér, a v tomto případě také zajímavý scenárista, Roman Kašparovský zvolil pro příběh dvou bratrů, které rozdělila minulost, stísněnou atmosféru vyprávění. I když jsem si nechtěl připustit, že by mohlo po celou dobu fungovat vyprávění na bázi prolínání minulosti se současností, a to hned ve čtyřech retrospektivních fázích, respektive rovinách, ukázalo se to jako dobrý nápad se silným nosným hlediskem. Jedním z těchto nosných hledisek je moderně pojatá režie s celou řadou neotřelých detailů, jež umocňují završení jednotlivých scén. Příběh se totiž jen zřídka drží celistvosti vyprávění a rozhodně více vyniká pokaždé jinak koncepčně odlišně pojatou scénou, kterých je zde nepočítaně. Převedeno do praxe, Kašparovský zariskoval a na české poměry natočil film, který od zbytku tuzemské produkce zásadně odlišuje styl, jakým je natočen. Netvrdím, že v minulosti se o nějaké tvůrčí novátorství nepokusili i jiní (např. Hranaři), ale nikdo z nich neuměl s emocemi pracovat tak novátorsky, jako právě nyní Kašparovský. Prakticky co scéna, to nějaký emoční výlev. Postavy bratrů Mikiho (Jiří Langmajer) a o tři roky staršího Rickyho (Ondřej Vetchý) jsou zatíženi (traumatizující) minulostí, jež na ně měla postupem doby nějakým negativním způsobem dopad. Mladší brácha, t.č. na vojně, mrdal (omlouvá ho jen to, že neměl tušení, že ona chodí s jeho bratrem) staršímu bráchovi jeho holku, tu zbouchl, ale vzít si ji mohl jen ten podvedený brácha, protože tak rozhodla jeho autoritativní matka, která ze svých dvou synů vždy nadržovala (nebylo jasné, proč tomu tak bylo) mladšímu Mikimu. Bratry to rozkmotřilo a v dospělosti už k sobě cestu nenašli. Ačkoliv osudová žena, která je viníkem, už dávno nežije. Z Rickiho je válečný veterán utápějící se v dluzích a bojující s démony mající podobu válečných misí v Afganistánu, k tomu je milujícím otcem dvou dcer, přičemž jedna domů nosí ze školy vši, ta druhá na prahu dospělosti má v plánu, po vzoru své babičky, stát se herečkou. Apropó, matku chlapců v minulosti hraje Sabina Remundová, v současnosti je to pak Iva Janžurová. Dobrý tah castingu, neboť zabarvením hlasu a vnějškovou podobou nezapřou, že se jedná o autentickou matku s dcerou. Z Mikiho je uznávaný neurochirurg, ženské klátí na počkání a dost často (a rád) se setkává s andělem z minulosti, pro něhož má slabost. To jsem v kostce nastínil osud postav, ale je toho okolo nich samozřejmě mnohem víc. Jejich osudy se zamotají, dějově vyhrotí a ne každá se dočká konce filmu, nebo ji potká dobrý konec. Obsazení filmu je dost dobré a nejde zdaleka jen o Ondřeje Vetchého a Jiřího Langmajera v ústředních rolích. Kvalitní výkony podávají i jejich mladší verze, Radúz Mácha (při jeho talentu nechápu zásmradek v "Cestách domů") a Michal Hruška (od dob Panice, co je nanic, zmužněl),tudíž u mě vyvstal zcela nečekaný pocit, že své starší hvězdné "bratry" možná až nemile přehrávali. Nemalou roli hrály ve filmu ženy a to, jak minulé, tak i ty současné. Je libo být hýčkán atraktivními sestřičkami Eliškou a Evičkou neboli žhavým duem Nikol Moravcová & Aneta Krejčíková, nebo divoškou Vilhelmovou, co je soustavně podváděna svým záletným manželem, přičemž i ona ho podvádí, anebo co třeba Tereza Voříšková ve trojce? Z hlediska erotiky toho ve filmu není málo, ale přirovnání "skandální" není úplně trefné, snad jen v případě Krejčíkové, neboť její Evička skončí v tom pověstném rouše, nebojte, Voříšková (skoro) taky všechno ukáže. Nesmím zapomenout na trio herců Hádek-Mádl-Malý, které film podle potřeb (příběhu) rámcovalo. Ve filmu si divák užije drsné i akční scény, které nejsou vůbec špatně natočeny. A bavilo mě, jak si s nimi režisér umně poradil. Film vůbec překvapí svoji zajímavě, originálně i stylově vedenou režií, která si dala za cíl neotřelý koncept. I když film produkovala Česká televize, není to na něm skoro vůbec znát, neboť po typicky televizním vizuálu není ani památky. Kašparovský přišel s celou řadou působivých scén v barvitém provedení kvalitního vizuálu, které možná netvoří příběh tak, jak by divák předpokládal, tedy typickou ohranou formou českých filmů, a to mě právě na tomto dramatu tak bavilo. 90% (15.01.2015) (méně) (více)