Dvojník

O zápletce moc mluvit nebudeme, protože byla předvídatelná a hrála druhé housle. Hlavní je vizuální a zvuková stránka. Ve které době se děj odehrával? Občas to vypadá na válečná léta, jindy na šedesátá, osmdesátá nebo současnost. Stín, světla žárovek a psychedelická stísněná atmosféra doprovázena skvostným hudebním doprovodem. Herci výborní, režie taky. Děj zaostává, ale je to jedno. Jeden z nejdepresivnějších a nejpůsobivějších filmů poslední doby. (20.05.2014)

Mé hodnocení není příliš objektivní, ale tenhle film se mi přesně trefil do vkusu i do nálady, což jsem ostatně i očekával. Depresivní, noirová atmosféra ušmudlaného, šedivého a neustále deštivého města byla dokonale provedena. Když k tomu přidáme policisty nestíhající vyšetřovat sebevraždy, ubíjejícící nesmyslnou práci, hrdinu s nulovým sebevědomím, je pak skutečná zápletka třešničkou na vynikajícím dortu. Je to však třešeň obrovská a bez pecky ;). (14.09.2014)

Když Hyde bere na zkušenou, pokouší Jekylla. Tvoje druhá tvář, má poklona. Má mou podobu, která se mi nepodobá. Vlastnosti, které já nevlastním. Ambicióznost, průbojnost, provokující dravost, sebevědomí, randí s vícero ženami...Toužebné vnitřní přání, já - hrdina. Dodává mi odvahu, jak zabojovat o ruku dívčinu, jak napadnout nenápadnost, vyzrát na nevýraznost, prodat svou práci, osobnost. Přivolat zpět svou existenci. Stát se sám sebou. Originálem, ne kopií. V nezdárném vesmíru procitnout, pochopit. Zaniklý, zamlklý cinkot života rozeznít. (26.10.2016)

„Takových jako ty moc není, že Simone?“ „Řekl bych, že jsem vcelku jedinečný.“ A tak by se dal vlastně charakterizovat celý tento film. Atmosférou mi sice Dvojník připomněl některá starší díla Terryho Gilliama respektive Jean-Pierre Jeuneta a zlehka se otřel (tentokrát už však ne z hlediska atmosféry) i o Hitchcockovu čumendu Okno do dvora, ale navzdory tomu dokázal zůstat osobitý a svůj. Z Ayoadeova předchozího celovečerního režijního počinu si toho sice už moc nevybavuju, ale vím, že to byla hodně zvláštní podívaná. Nejinak je tomu i u Dvojníka, ale i když ho slova jako divný nebo bizarní poměrně dobře vystihují, tentokrát je to v tom nejlepším možném slova smyslu. Hrají tu divní herci (a hrají dobře - herecké dřevo Eisenberg si opět střihl jednu ze svých roztržitých postav, které mu tak jdou a jsou v jeho podání uvěřitelné), svět, ve kterém se to odehrává je nejednou prazvláštně prázdný a jakoby bez života a většina scén má tajuplné zbarvení a osvětlení. Těžko se to popisuje, protože jsem přesvědčený, že nejdůležitější u tohoto snímku bude naladit se na jeho atmosféru. Pokud se vám to podaří, pak si troufám tvrdit, že máte z poloviny vyhráno a budete schopni si Dvojníka více či méně užít bez ohledu na to, jak na vás zapůsobí jeho obsah. (03.05.2014)

Vzhľadom na niektoré komentáre som očakával niečo tak netradičné, až to bude nestráviteľné. Ale skôr opak je pravdou. Obsah je totiž tradičná zápletka a forma je skôr ozvláštnením, ako dominujúcim faktorom. Som rád, že mi to pripomenulo Brazil, potešilo ma, že hlavný hrdina je melancholik. Lenže Dvojník je dôkazom, že nie každá netradičnejšia forma, ktorá oprávňuje film nazvať klubovým alebo festivalovým, robí z neho automaticky film artový. Každopádne odporúčam. (26.08.2014)