Dvojník

„Simon, give Rudolph his arm back!“ V umění docela často zpracovávaný motiv doppelgängera zasazen do bezčasí a kulis připomínající rozpustilé kousky létajícího cirkusáka Gilliama, k tomu něco z Kaurismäkiho a Procesu od Orsona Wellese a vznikne avantgardní cosi o tom, že život lze žít mnoha (leckdy hodně odlišnými) způsoby. Nesmělý obdiv k Mii sice vyvažoval nepřekonatelný odpor k projevu Eisenberga, ale zatímco u podobně laděného Mechanika, Villeneuveova Nepřítele či Lost Highway jsem měl pocit, že mě vcucnul vysavač a já se z něj dostanu, až on bude chtít, tak Ayoadeho lehce černohumorný lux příliš nefungoval. Apropo, neexistovat pro své okolí zase není tak špatné. Až se jednou ztratíte, nikdo vás nebude hledat.. (26.10.2016)

Veľmi zvláštnym spôsobom spracovaný snímok, posiaty "divnými", občas úsmevnými, dialógmi. Nie, že by mi mimoriadne nesadol, ale proste - nesadol. Napriek tomu, že mi je Eisenberg sympatický, pričom opäť hrá úlohu tak trošku rozpačitého "mládenca", ktorá mu zrejme sedí najviac, v tomto filme ma nijak extra nezaujal. Každopádne, od objavenia dvojníka film "mierne" nabral na obrátkach. Aj keď je "Double" pomerne originálny počin, bohužiaľ, vzhľadom k tomu, že som ho viac prezýval, ako registroval, na viac ako dve ★ to proste nebude. (04.11.2014)

Všechny věci, které Richard Ayoade točí, mě hodně baví a mám pocit, že je s každým dílem lepší. V tomto případě už jde o téměř bezchybné dílo. Po celou dobu jsem si užíval to bezčasí a nervozní atmosféru, která Dostojevskému překvapivě sedí. Navíc ta nádherná kamera a hra se světlem a stíny, to si člověk nemůže neužít. Herci taky všichni výborní, ale i tak Jesse Eisenberg zvládne vyčnívat. K dokonalosti mi tady chybí už jen o trochu více režisérské osobitosti, ale ty inspirace už tady nějak výrazně neční, což naznačuje, že příště se můžeme potkat pod pěti hvězdami. (30.05.2014)

Film, který dokáže - zdá se - ocenit jen ten, kdo tomu rozumí. Jako ostatně většinu kvalitních děl. Pro běžného diváka zůstává kvalita daleko za jeho rozlišovacími schopnostmi; většinou nezařaditelná směs tu poutavých tu iritujících obrazů je pro něj ve svém celku neuchopitelná a nezpracovatelná. Reakce je potom dvojí. Jde buď o postoj "šlo to mimo mě", resp. o zobecnění vlastní nechápavosti a odsouzení díla na základě jeho domnělé nekonzistence s neproblematicky vnímanou a chápanou realitou, nebo o postoj vševědoucího diváka typu "to už jsem viděl jinde, ale v lepším provedení". První názor lze jakožto projev hlouposti identifikovat snadno - již samotná rezignace na pochopení smyslu, na níž je takové hodnocení založeno, je jeho neklamnou známkou. Hloupost druhého postoje pak spočívá v tom, že kritik není schopen kromě vágního konstatování “nějaké podobnosti” uvést nic konkrétního, v čem tato podobnost náleží a v čem spočívá kvalita (či spíše nekvalita) jejího vztahu. Slovy klasika: podobnost mezi věcmi pozná každý idiot, genialita je ve schopnosti vidět rozdíly. Je tedy třeba se vyvarovat dvojí blbosti diváka-kritika, která se ovšem nejen mezi komentáři na čsfd objevuje ve velké hojnosti. Naštěstí jsou zde stále také diváci, jejichž inteligence a citlivost je nadprůměrná. Právě jim lze Ayoadeho Dvojníka doporučit, ať již jejich následná reakce bude kladná čili nic. (16.04.2014)

Letošní rok je na filmy s dvojníky poměrně bohatý. Porovnání s Enemy se rozhodně vyhnout nedá. Minimálně základní zápletka je velmi podobná, kdy je hlavní postava vystavena skrz dvojníka svým snům a představám. Ayoade se ale pohybuje mimo časoprostor, ve světě, který připomíná zvrhlou diktaturu. Lidé jsou zde pouze data. Vlastně by se oba filmy daly vyložit stejně, přičemž The Double je v některých aspektech doslovnější, stylovější, atmosférou ještě zoufalejší a jako celek, typicky britsky, černohumorný. (06.05.2014)