Režie:
Roman PolańskiKamera:
Paweł EdelmanHudba:
Alexandre DesplatHrají:
Jean Dujardin, Louis Garrel, Emmanuelle Seigner, Mathieu Amalric, Melvil Poupaud, Grégory Gadebois, Vincent Grass, Wladimir Yordanoff, Didier Sandre (více)Obsahy(1)
V roce 1894 je důstojník francouzského generálního štábu Alfred Dreyfus nepravdivě obviněn z velezrady a odsouzen k doživotí. Tato událost vstoupila do historie jako Dreyfusova aféra. (Pilot Film)
Videa (8)
Recenze (91)
Roman Polanski rozhodně neztratil schopnost točit velmi dobré a zajímavé filmy. Žaluji! může divák brát jako jeho celoživotní pokus o jistou rehabilitaci před veřejností. Roman Polanski je kontroverzní, do USA má snad i zakázaný vstup, možná právě proto režíruje tak jak režíruje a neohlíží se nalevo ani napravo. 70% ()
Bohužel nudnější film jsem letos snad ještě neviděl. Polanski mě krom Pianisty ani jednou nepotěšil a tímhle si u mne definitivně podepsal režisérský ortel. Spojení Francie, Polanski a aféra Dreyfuse zněla přitom slibně, ale je to neskutečně nezáživný film, kde není ani jedna zajímavá postava, dialogy mě vůbec nebavily, k napětí nedojde a někde v půlce jsem přemýšlel, že to dokonce vypnu, žel jsem měl jelikož jsem o nic nepřišel. Asi nejnudnější film roku. Hvězda za kostýmy a druhá k režisérskému řemeslu. Příběh***, Akce>Ne, Humor>Ne, Násilí>Ne,Zábavnost*, Hudba**, Vizuál***, Atmosféra**, Napětí>Ne. 3/10. ()
Poctivá práce ve starém stylu, která ale nepůsobí zastarale, spíše krásně zrale (87letý Polanski je zde vzdálen svěžímu překvapivému novátorství svého jen o sedm let staršího krajana Wajdy, které předváděl ve svých posledních filmech). Jestli však vedle novátorství Žaluji! něco není, pak černobílá nekonfliktní animace jedné dějepisné kapitoly. K tomu dopomáhá především volba perspektivy vyprávění. Vyprávění z pohledu samotného Dreyfuse by svádělo k bolestínství a jednoznačnému vymezení pozic (Dreyfus věděl, že je nevinný - v tomto smyslu by to bylo nešťastné i vzhledem k Polanskému vlastnímu případu). Polanski ale zvolil perspektivu armády a (v užším zaměření) plukovníka Picquarta, který se v uzavřeném připadu odsouzeného Dreyfuse začal vrtat. Tato dvojitá perspektiva umožňuje rozehrát zajímavý boj o pravdu uvnitř rigidního prostředí omezeného loajalitou, disciplínou, tradicí a kariérní hierarchičností (v lecčems se mi připomněly motivy Struktury krystalu jiného Polanského krajana Zanussiho). Ve filmu se tak s chirurgickou přesností odřezávají předsudky od rozumu, fakta od názorů, nepříjemná pravda od pohodlnější lži. Silnější konflikt je pro mě obtížné si představit, zvlášť když z filmu není vůbec zřejmé, kdo je dobrý a kdo zlý: Nadevší pochybnost je jasné, kdo je oběť a kdo viník, ale to je podstatný rozdíl! Dreyfus je zobrazen jako hrdý, ambiciózní a arogantní kariérista, vedle toho Picquart je uhlazený intelektuál, v jádru antisemita, který ale nenávidí lež a je ochoten pro své mravní principy podpořené racionální úvahou potlačit své předsudky vůči židům a zničit vlastní kariéru. Ostatní důstojníky i prosté vojáky, kteří pracují u kontrašpionážního útvaru, nelze zaškatulkovat v černobílém schématu jako padouchy, třebaže jejich vnitřní konflikt (udržení se na své pozici uvnitř vojenské hierarchie, síla loajality oproti mravní integritě, oddanost službě vlasti?) Polanski maximálně potlačuje a dá se spíš tušit, než že by byl explicitně ukázán. Většinu filmu sledujeme tyto konflikty uvnitř uzavřených entit (armáda, do jisté míry státní aparát) a veřejnost k divákovi proniká vlastně až závěrem prostřednictvím Emila Zoly a jeho článku, jenž dal (poněkud neoriginálně) název i tomuto filmu. Tato okrajovost veřejnosti ve filmu vlastně zesiluje ty konflikty, které nejsou zobrazeny tak explicitně jako u Picquarta (tj. u vojáků, jejichž mravní integrita je slabá a kariérismus silný, je hlas veřejnosti hrozbou, která se v průběhu filmu nad nimi neviditelně vznáší až na ně dopadne a nakonec je z jejich pozic smete). Polanski natočil výborný film, jehož kvalitu vedle zralé režie a výborného scénáře doplňují bezchybní herci. Rozhodně to není nuda! ()
Dreyfusova aféra byla filmaři zpracována několikrát, a tak si člověk říká, co nového by ještě mohl další snímek přinést. Říká si to do té doby, než uvidí tento Polanského počin, který se s armádními špičkami skutečně nemazlí. Od samého začátku až po úplný konec napínavé drama, i když člověk přesně ví, jak skončí, se může pochlubit na komorní drama nebývale košatým vizuálem, uhrančivou hudbou a pochopitelně skvělou režií, která má jednotlivé záběry vypočítány na sekundu přesně, aby byly co nejpůsobivější. ()
"Římané předhazovali lvům křesťany, my jim předhazujeme Židy. Tomu říkám pokrok." Polanskiho pohled na jeden z nejznámějších politických skandálů své doby je bohužel natočen velmi sterilně, klasicky (což není pochvala), s důrazem spíše na věrné vylíčení události než na nějakou uměleckou licenci. Vyprávění dostává větší spád až přibližně v poslední třetině filmu, která je věnována soudnímu přelíčení a následkům Zolova článku v novinách. Precizní výprava, kostýmy a slušné, ale nijak ohromující herecké výkony si tak zaslouží jenom průměrné hodnocení. ()
Galerie (50)
Photo © Guy Ferrandis
![Žaluji! - Z filmu](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w663/files/images/film/photos/164/087/164087992_e6977a.jpg)
Zajímavosti (9)
- Jako reportér o celém procesu informoval také rakousko-uherský novinář Theodor Herzl, který na základě vzrůstajícího antisemitismu v Evropě usoudil, že Židé již nejsou v bezpečí. Posléze se stal zakladatelem hnutí sionismu, který usiloval o návrat Židů do „země zaslíbené“. (stefji)
- Émile Zola před výkonem trestu, k němuž byl odsouzen za pamflet s názvem „J'accuse!“ („Žaluji!“) v periodiku L'Aurore, uprchl do Londýna. (stefji)
- K výkonu trestu na území Francouzské Guyany byl odsouzen také Henri Charrière, známý pod přezdívkou Papillon (Motýlek). Stejně jako Dreyfus nakonec skončil na Ďáblově ostrově, odkud uprchl do Venezuely. Podle jeho autobiografického románu s názvem „Motýlek“ byly natočeny již dva stejnojmenné filmy – Motýlek (1973) a Motýlek (2017). (stefji)
Reklama