Zeď

Ze samého nadšení se mi nedostává slov, ale pokusím se je najít... Hned od začátku jsem fascinovaně sledovala obrazové dění a myšlenkové pochody osamocené ženy a nepustilo mě to až do úplného konce. Kdybych mohla, dala bych si klidně ještě hodinku navíc. Ze všeho nejdřív jsem s hlavní hrdinkou prožívala strach a obavy z neznámého, poté jsem se s ní těšila ze soužití se zvířecími bytostmi, kochala nádhernou přírodou a následně jsem se dojímala ze ztráty těch nejvěrnějších společníků, především milovaného psa. Toho jsem nakonec obrečela, celou dobu jsem si totiž představovala, jestli bych dokázala takhle žít. A došla jsem k závěru, že kdybych měla pejska, tak bych si v tom krásném prostředí nějaký ten rok nejspíš zvládla vybojovat. Většinu volného času totiž trávím sama se svým psem buď doma, na zahradě nebo v okolních lesích a dřevo na zimu si také dovedu připravit. Jen ulovit něco k snědku by asi byl problém, ale s tím by mi dozajista pomohl Ben. Momentálně si nevybavím film, ve kterém bych nalezla tak široké spektrum emocí. Jsem uchvácena i rozesmutněna zároveň. (90%) (30.05.2020)

Současné rakouské filmy mám velice rád a i Die Wand na začátku vypadala, jako snímek přesně dle mého gusta. Když se však zápletka s neviditelnou zdí stále nevyvíjela (její ohmatávání nebralo konce), začínal jsem být lehce znechucen. Místo syrového zobrazení psychických stavů hrdinky jsem se dočkal pouze nepřetržitého monotónního předčítání románové předlohy. Film se navíc začne vyvíjet ve smyslu "pes je nadřazen nad všemi zvířaty i nad člověkem", na což mám opravdu silnou alergii. Abych jenom nekritizoval, kamera je po většinu času výtečná (není divu, když se na ní podílel Martin Gslacht), stejně tak houslová hudba, potenciál ale zůstal poněkud nenaplněn. (17.10.2012)

Klíčovým slovem v popisu tohohle filmu je slovo FILOSOFICKÝ. Protože žádný boj o přežití, portrét psychologického vývoje člověka v osamění nebo snad vysvětlení, vyvrcholení situace zde nečekejte. Zeď ve filmu nefunguje jako překážka, jako hlavní nadpřirozený nepřítel hlavní hrdinky: naopak, je to autorská deus ex machina, která do příběhu sestoupí zcela samoúčelně a její původ ani odstranění nejsou důležité. Prostě tam je, a to proto, abychom se následně mohli dvě hodiny zamýšlet nad podstatou lidství, vztahu člověka a přírody, rozdílu mezi člověkem a zvířetem a ženou a mužem s ekofeministickou třešničkou nakonec. Vypravěčka udělá všechno přemýšlení za vás - napadá mě srovnání s o třídu lepším Antikristem, který podle mého názoru diskutoval (ač mnohem záživněji, strašidelněji a brutálněji) podobná témata a který nechal interpretaci na vás. (05.07.2012)

108 minut dlouhá rozhlasová hra, v níž se vůbec nic nestane! Text a obraz spolu mnohdy vůbec nesouvisí. Zombie pes, který je chvílemi naživu a chvílemi mrtvý. Chlápek, co přijde přes zeď a ji zajímá ne to, kde se tam vzal, ale proč jí zabil zvířata. Logická chyba: Nikde ve filmu nebylo řečeno, že by si tam ta kráva pěstovala trávu, ale za střízliva by nebyla schopná vytvořit takový bláboly! Celou dobu jsem si říkal, že dám alespoň jednu hvězdičku za scény se zdí, které mají jakous takous atmosféru, ale prostě nemůžu. Myslel jsem si, že něco takovýho musela natočit nějaká ekofeministka, a to, že režisér je chlap mě vážně dostává. (21.07.2014)

Mám rád soudobou rakouskou literaturu, a rakouský film samozřejmě také. Žena, o jejíž minulosti se nic nedozvíme, se dostane pod skleněný zvon (pokud by to byla zeď, proč se nepokusila zjistit, jak je vysoká?), Ale není to zvon Sylvie Plathové, který ji odděluje od radostí ostatních lidí. Je to spíž zvon, který ji před ostatními lidmi chrání, který odděluje jí živou, od okolí, které zkamenělo. I když je z vnější zčásti (zřejmě dílem) prostupný, nebo se snad během času rozpadl, stává se naše "Robinsonka" se svým osudem stále smířlivější, a jak sama říká: Není spokojená ani šťastná, ale klidná, zklidněná. Film obsahuje několik logických podivností (např. žena kosí, odnáší seno a znovu kosí; obvykle se tráva pokosí, usuší a pak se seno odnese/odveze), které zarážejí možná víc než samotná existence skleněného zvonu, který může padnout kdykoli na každého z nás – a když padne, tak se teprve ukáže, kdo je skutečně životaschopný, bez majetku, konzumu, společenské kariéry, a ostatních lidí, které stejně celý život jen pomlouvá. (18.07.2016)