Moji přátelé

Až do shlédnutí tohoto filmu jsem si myslel, že mezi magory zaujímám přední pozice, ale tihle čtyři chlápci mě naprosto převálcovali. Já bláznivej magor tělem i duší jsem si skoro nestíhal dělat poznámky doslova geniáních napádů téhle super party. Miluji chlapy, co nenechají zahynout klukovskou duši ! Teď půjdu dát z péronu facku lidem co čumí z okénka z rozjíždějícího vlaku a hlavně vemu vyměřovací nařadíčko, přijedu do nejbližší vesnice, začnu vyměřovat a pak oznámím vesničanům, že se vesnice zboří, protože se tam bude stavět cesta pro zaoceánské parníky :DD. Kurva, tak tohle můžu o tomhle je život ---- o legraci a volnosti a ne o stereotypu bez fantazie a roštáctví ! (13.04.2008)

Aspoň pro mě dost hořká komedie. Vyloženě veselé momenty se prolínají s celkem vážnýmy monology hlavního hrdiny. Příliš jsem se nesmál a přišlo mi to trochu natahované. Za nejlepší scény považuji jíž 100x zmíněnou scénu s fackováním cestujících a také závěrečný pohřeb, který dokonaleje vystihuje charakter všech přátel - nepřestat blbnout až do úplného konce. Jako student italštiny jsem si navíc zábavnou formou oprášil slovíčka a fráze. Až budu prožívat krizi středního věku, chtěl bych jí projít se stejným elánem jako tahle pětice vtipálků. (19.12.2008)

Tak z téhle partičky by moji přátelé asi nebyli, no a jestli takhle vypadá krize středního věku, mám se na co těšit.. Jediný, kdo vytrvale upoutával mou pozornost, byl Philippe Noiret a vlastně jen díky němu bylo těch 135 minut snesitelných, neb já tu uřvanou Itálii nemusím.. Navíc netuším, kde seženu nočník.. (28.03.2020)

Bylo nás pět po padesáti letech a po italsku. Na dnešní dobu možná málo akční a časově náročnější komedie o skupině přátel, kteří „berou život jako hru a ne jako kriminál“, podléhají okamžitým impulzům k tvorbě bezcílných „cikánských“ výprav a pro dobrý žert se neštítí žádné námahy. Kdysi jsem dva podobně založené přátele v Itálii měla, a ač se naše eskapády těm filmovým zdaleka nevyrovnaly, filozofie byla stejná: život je škoda promarnit stereotypem. (03.02.2013)

Sympaticka komedia o starnucich kamosoch a ich trampotach so zivotom, zenami, pracou ..... Zaujmu najma exteriery, a v interieroch su kulisy aspon priemerne. Hraju tu Ugo Tognazzi /Velka Zranice, Silnice Rim - Neapol neprujezdna/ a Philippe Noiret /le Vieux Fusil, Tango/ a Adolfo Celi /bondovka Thunderball/. Cinema Italiano milujem, a konecne tu nie je ta talianska amerikanofilia /praktizoval to Spencer, Hill a nielen oni, ze jo - Sergio Corbucci so svojim filmom Il Grande Silenzio/. Takze dej sa odohrava vo filmovom, a zaplatPsammetik aj realnom Taliansku. 78 % (15.12.2015)