Moji přátelé

Přiznám se, že vlastně nevím, co jsem čekal, ale podle hodnocení něco, co mě naprosto odrovná. No, neodrovnalo a já jsem dostal v podstatě italský film, který je celkem fajn, ale který mě nedokázal nadchnout a u kterého jsem se nedovedl skutečně bavit. Dám ještě šanci dalším dvěma dílům, snad to bude lepší. (19.05.2016)

Bylo nás pět po padesáti letech a po italsku. Na dnešní dobu možná málo akční a časově náročnější komedie o skupině přátel, kteří „berou život jako hru a ne jako kriminál“, podléhají okamžitým impulzům k tvorbě bezcílných „cikánských“ výprav a pro dobrý žert se neštítí žádné námahy. Kdysi jsem dva podobně založené přátele v Itálii měla, a ač se naše eskapády těm filmovým zdaleka nevyrovnaly, filozofie byla stejná: život je škoda promarnit stereotypem. (03.02.2013)

Dostavilo sa sklamanie priamo úmerné niekdajšej snahe Mojich priateľov zohnať na videokazete alebo aspoň v programe niektorej z televíznych staníc. Z očakávanej sviežej záležitosti sa napokon v roku 2015 vyvalil zatuchnutý pach mesiace nepraného spodného prádla mužov. Tejto vôni zodpovedal humor, založený na podvádzaní žien, ich vytrestaní zimou a chladom, odcudzením, nekomunikáciou. Sociálny kontext je v sebahodnotiacom slove jednej z postáv do istej miery prítomný, no je slabý ako šesťkrát lúhovaný čaj. A navyše: v žartoch štvorice a neskôr pätice starších pánov je takmer vždy prítomná zlomyseľná krutosť. Zo správania partie dedov bolo zjavné, že v detstve išlo o takzvaných triednych grázlov, ponižujúcich slabých a odstrčených, spolužiačkam lejúcim atrament za biele šatičky a učiteľom prilepujúcim žuvačku so špendlíkom na stoličku. V komentároch opakovane čítam, že najlepšia scéna bola s fackovaním vyklonených hláv z odchádzajúcich vlakov. Jej popularitu súvisiacu s väčšinovým (mainstreamovým) chápaním humoru režisér so scenáristom vyhmatli veľmi presne, pretože ju tam šupli rovno dvakrát. A diváci nadšene zareagovali. Na tejto scéne však nie je nič smiešne ani geniálne. Na druhej strane uchovanie si detskej hravosti po celý život na zahodenie nie je. Sympatický je i zmysel pre absurdné srandy. Pre okamžité bláznivé nápady aj ich realizáciu. Našli sa aj podarené záležitosti (scéna s dieťaťom na nočníku, záverečný pohreb), ale bolo ich poriedko. Navyše tempo filmu bolo uspávajúco pomalé. Meditatívne pasáže nevypĺňali žiadne zapamätaniahodné záležitosti. (04.08.2015)

Po dobrém zážitku s filmem Dámy a pánové jsme zůstali ve stejném žánru a stejné zemi. Pustili jsme si další starší a tentokrát mnohem známější italskou komedii Moji přátelé. Jako námět jsou chlapi s duší dítěte, kdy se občas jen tak seberou a jdou vyvádět jednu skopičinu za druhou. Podobný přístup k životu je velmi osvěžující, i když může blízkým lidem způsobit mnohá trápení. Některé vylomeniny byly perfektní a nahlas nás rozesmály a některé byly „jen“ dobré. Komediální stránka filmu funguje na výbornou i díky skvělému obsazení. Té bandě chlapů jsem to všechno věřil. Bohužel celkové vyznění snímku je spíše smutné a tím nemyslím závěr, který naopak velmi pobavil. Atmosféra je často melancholická, problémy se sice neřeší, ale jsou stále tady a občas hlavní hrdiny doženou. Ti si jen povzdechnou a utečou k nějaké další ptákovině, třeba na nádraží. :-) Také mi nesedl vypravěč a nahlas pronášené myšlenky, to mě hodně vytrhovalo z té skvěle potřeštěné atmosféry. Proto je to o hvězdu méně než předchozí film Dámy a pánové. (30.08.2023)

Milá první komedie s neuvěřitelně výbornými herci minulých let. Další dvě pokračování i s léty neztrácejí naprosto nic na půvabu a komičnosti... :-))) Partička "blázínků", většinou velmi úspěšných lidí, přátel, kteří se nudí životem konformity a proto vymýšlejí různé alotrie, vyměňují si adresy milenek a krásně před manželkami nastrojují finty, kterak se vyhnout vysvětlování toho a ... ale hlavně, hlavně jde o krásné "klukovské" přátelství pěti mužů na život a na smrt. (24.07.2011)