Mzda strachu

,,NIKTO NEMÔŽE BYŤ LEN ,NIČ VIAC´ ." __ K tomuto filmu som sa dostal vďaka výbornému soundtracku od Tangerine Dream, ktorý by som pre jeho silne elektronický a nemelodický, zato však úžasne atmosferický základ radil skôr do sci-fi žánru a až o niečo neskôr som sa dozvedel k akému filmu bola v skutočnosti táto hudba zložená. Po jeho pozretí môžem konštatovať, že hudba mi prišla lepšia na samotnom albume, vo filme sa miestami stráca akoby ju nebolo počuť. Pôvodný francúzsky film sa mi zatiaľ nepodarilo vidieť, no podľa všetkého je ešte lepšie spracovaný ako tento vydarený remake. ,,Čarodej" je snáď po všetkých stránkach parádny film, či už sa to týka hereckých výkonov, technických dispozícií, spomínanej nervy drásajúcej atmosféry (a to nielen v scéne prechodu mosta) bezpochyby dosiahnutej za podpory režiséra, pre ktorého však paradoxne znamenal odchod do ,,druhej ligy". Začiatok filmu sa môže zdať byť rozťahaným, rozhodne však nenudí (ako aj film celý) a je potrebným ako pre zoznámenie s postavami, tak aj pre úplný pesimistický záver. Drobne prilepšených 5* je tak v tomto prípade na mieste. (30.10.2009)

Začátek mě moc nevzal, ani nebavil, poletovali jsme po světě, rychle a zmateně a já netušila, která bije.. Když pak chlapci skončili ve stejné řiti, svitlo mi.. Od chvíle, kdy se přihlásili jako řidiči velmi nebezpečného nákladu, mě to vtáhlo a jakmile se vydali na riskantní cestu, měli mě na lopatě.. Roy Scheider a Bruno Cremer byli mýma očima tahouny snímku a o tom, že úžasnými, snad ani není třeba psát.. (31.10.2020)

Friedkinův remake, který je určitě o něco svižnější, než francouzský originál z roku 1953. Seznámení s postavami tentokrát proběhne rychleji a je nám naservírováno poněkud akčnější a tudíž zábavnější formou. Prostředí nehostinné džungle přidává slušnou atmosféru a je zde také několik scén, které se určitě vryjí divákovi do paměti (např. přejíždění náklaďáku přes most, výbuch první posádky). Chybí sice atmosféra původního filmu, ale skvělý výkon Roye Scheidera to na čtyři hvězdy v pohodě vytáhne. (21.07.2011)

Dva náklaďáky, těkavý náklad, divoká džungle a čtyři antihrdinové, kteří kromě svých životů nemají co ztratit. Můžeme se přehrabovat v různých tématech, opakovaně se zabývat sebedestruktivním přístupem režiséra Williama Friedkina nebo poukázat na skutečnost, že problematická produkce filmu je obecně známější než film samotný. Především bychom ale neměli přehlédnout niterný, téměř meditativní zážitek, který Mzda strachu nabízí. Film neustále stupňuje napětí a zdánlivě ohýbá realitu. Skoro jako kdyby do děje vstoupil jakýsi nadpřirozený element. Finální scény, v nichž značně poničený náklaďák projíždí večerní pouští, připomínají výjev z halucinogenní noční můry. Cesta se ztrácí v šeru, poslední člen posádky pohřbívá svého smrtelně zraněného kolegu a nebe poseté hvězdami má fialový odstín. Motor kovového „Čaroděje“ vypoví službu. Potem a olejem zbrocený řidič prochází krajinou, která je nasáklá černým zlatem. Před ním se k noční obloze tyčí obrovitý ohnivý jazyk zapáleného vrtu a on padá na kolena. Totálně vyčerpaný, s poslední bedýnkou dynamitu v náručí. Stejně vyčerpaně se cítí i divák na konci projekce. Jakmile si kouzlo Mzdy strachu jednou zotročí vaše smysly, není už cesty zpět. Dnes je film Mzda strachu vnímán jako jeden z vrcholů režisérovy tvorby. Jde o trvale zakonzervovaný důkaz mapující tehdejší poměry v Hollywoodu, kdy bylo možné natočit drahý film s nebývalou úrovní realismu. Žádná jiná éra už nikdy tak vehementně nepodporovala napůl šílené režiséry posedlé dokonalostí. Mzda strachu získala s přibývajícími léty poněkud ironickou nálepku jednoho z nejlepších filmů, které jste pravděpodobně nikdy neviděli. Zaslouženě - bohužel. Více. (02.04.2023)

Dlouhá léta jsem znal nazpaměť tuto americkou verzi. Poté jsem se seznámil s francouzským originálem (a přečetl si předlohu). Od té doby jsem na Friedkinův remake ne přímo zanevřel, ale tak nějak jsem ho sesadil "z piedestalu". I tak bych ho však bez váhání zařadil k těm vůbec nejlepším předělávkám. Dokonce bych řekl, že to je jeden z mála remaků, který má smysl a obstojí i sám o sobě. V lecčem se totiž originálu vyrovná (Montaud versus Schneider), v něčem ho i o míle překonává (hudební složka, všechna čest Tangarine Dream) a rozhodně je i neméně napínavý. Problém vyvstává u intenzivnosti a vyhrocenosti. Ty tu nejsou ani v jedné scéně, zatímco u Francouzů jsou přítomny po celou druhou polovinu. Částečně viním i haluzní atmosféru (viz sestavování náklaďáků apod.), do které to Friedkin zabalil. Umí sice pohltit, ale naprostý a totální realimus originálu je u podobného typu filmu tak nějak akurátnější. Přesto je škoda, že jde o poslední z dobrých "velkých" filmů Williama Friedkina, ten chlap měl setsakra talent. (06.08.2010)