Žít a zemřít v L.A.

Pořádný thriller má být napínavý a nepředvídatelný a tento opomíjený klenot obojí dovádí k dokonalosti. Elipticky vyprávěnou kriminálku vystavěnou mimo žánrová klišé a zažité struktury nesou především postavy. Obsesivně umanuté, nihilistické, politováníhodné a prospěchářské charaktery cíleně působí odtažitě, čímž podporují naprostou nevyzpytatelnost syrově realistického filmu, a současně fungují jako výmluvná kritika americké společnosti 80. let. Tuto rovinu podporuje i filmem prezentovaná zkažená podoba titulního města byznysu a rozkoše. (19.08.2008)

Esenciální osmdesátky s úpěnlivým hrdinou, slizkým záporákem, brutalitou a poctivou honičkou veprostřed. Ne, že by nekonvenční závěr dával nějaký větší smysl, ale zamrazí u něj i dnes. Ještě možná víc překvapí, jak se tenhle film s ničím nepáře a po povinné představovací dvacetiminutovce nahodí neskutečně naspeedované tempo, které neutichne až do finální konfrontace. Pecka. (05.06.2013)

Snímek z doby, kdy Petersen nebyl takový špek, doby kdy bylo módní nosit světle modré džíny a prachy se tiskly pěkně doma. Friedkin z počátku prezentuje tradiční thriller a do geniální honičky betonovými zákoutími L.A. se toho moc neděje. Druhá polovina filmu, ale sešlápne plyn a vyklube se z toho nepředvídatelný žánrový majstrštyk. Finále je vztyčený prostředníček všem kriminálkovým klišé. Moc dobré. (27.02.2013)

Rázné. Stejně jako se legendární znělka Wang Chung při úvodních titulcích pomalu noří s vycházejícím sluncem nad L.A., aby pak agresivními beaty udeřila na divákovy smysly, i celý Friedkinův snímek neustále přináší do pomalu plynoucího neo-noir příběhu překvapivé zvraty a návaly estetické brutality, aby nakonec došel do naprosto nihilistického finále. Tedy vše, co mám rád. Žít a zemřít v L. A. znamená ryzí osmdesátky a zároveň pamětihodný thriller se stylem jako žádný jiný. Můj nejoblíbenější Friedkin. A film, který bych si rád někdy dal na velkém plátně s pokud možno nejkvalitnějším zvukem. (08.11.2019)

Udělat takovejhle film, kde ani jeden charakter není nijak zvlášť sympatickej (snad kromě policajtovy milenky a informátorky), na to musí mít člověk žaludek. Nevím, jestli bych se chtěl setkat s Friedkinovo démony, soudě podle toho, jak autenticky zachycuje démony svých hrdinů :-). Ale rozhodně umí, existenciálně, religiózně, filosoficky to vždy dává dost námětů k přemejšlení, jenom v tomhle kousku jsou samozřejmě příšerný prvky z 80. let, syntezátorová muzika je jejich nejkřiklavějším příkladem, ale třeba automobilová honička je opět originální a skvělá. A některý scény jsou artefakty samy o sobě (např. pálení obrazu). (03.07.2011)