Prohnilí proti prohnilým

Stejně jako u jedničky, ani teď se nedočkáte ztřeštěností, nebo chytrého humoru. Opět je to spíš úsměvný příběh o policajtech, než kriminálka. Rozvážně vyprávěný, aby si mohla zahrát i Paříž a různé postavičky, které v té době tvořily její podhoubí. Děvky, šejdíři, ilegálové, zkorumpovaní policajti...ekosystém, jehož křehkost naruší suspendování Reného a Francoise. Resp. zjistíme co se stane, když se objeví jejich dravější náhradníci. Noiret i Lhermitte neslezou z obrazovky a přestože jde o svět pestrý, jsou to oni, kdo divákovi vynahradí občasnou roztahanost děje a s ní související delší stopáž. Samozřejmě nelze opominout výborný dabing. Nicméně v mých očích je to mistrovství Zidiho, kterému se opět povedlo vytvořit přirozeně plynoucí a vcelku soudržný film, prodchnutý zvláštní atmosférou. I když nevyužívá pozlátka Paříže, ale spíš ji ukazuje "odspodu", mám pocit, jako bych Reného okrsek znal. Obsahově to není bůhvíco, ale režie a skvělí herci, moje hodnocení přes průměr v pohodě překulí. (10.12.2022)

Kdyby Prohnilí neskončili ukradeným balíkem peněz, uvězněním Reného a Francoisovým odchodem od policie, tak by jejich současná služba nebyla zcela nelogická. Jak to, že tedy slouží, když sloužit nemají? Já jsem smysl našel v tom, že se jedná o alternativní konec prvního dílu. Po první hodině mohl René Francoise svést z cesty spravedlnosti, jak tomu bylo v Prohnilých, ale také mohl bojovat s jeho čestností až do konce, jak to ukázali Prohnilí proti prohnilým. Ať je to jakkoli, tak musím smutně konstatovat, že René ztratil něco ze své pohodovosti a Francois je se svou čestností skoro až otravný. Na druhou stranu duo extra prohnilých poldů je naprosto vynikající, scéna zatčení náhodného člověka je skoro až geniální a ten nadopovaný kůň mi způsobil docela solidní záchvat smíchu. (18.04.2013)

18. pařížský obvod viděný kamerou filmové trilogie o Prohnilých je i v druhém pokračování dobrou zábavou. Originalitu prvního dílu není možno očekávat, ale nádherné výhledy na Montmartre s jeho bazilikou Sacré-Cœur za doprovodu akordeonu hrajícího variace Francise Laie na šansony které zněly v uličkách bohémské romantické Paříže na přelomu 19. a 20. století kdy se Montmartre stal oblíbeným místem umělců, jsou opět stylovou kulisou pro Zidiho zručnou režii a výborné herecké výkony zejména Philippe Noireta, Thierry Lhermitta, Guye Marchanda. Ještě jednou je nutno vyzdvihnout soundtrack - Lai byl prostě genius. (13.09.2020)

S prvním dílem jsem měl maximálně určitě menší morální problémy, přes které jsem se ale nakonec dokázal  povznést a uznat film za dobrou zábavu a posun v francouzské kinematografii s lehce hořkým nádechem. Na pokračování jsem byl celkem zvědavý, páč mě zajímalo co dalšího se s ústřední dvojkou vymyslí a zdá se nějak vytříbí jejich charaktery. A ehmmmmm, co k tomu nakonec napsat? Určitě je dobré začít pozitivně. Claude Zidi opět dobře dokázal vystihnout atmosféru rušné Paříže a menších kriminalnich případů, které vrcholí až k podsvětí. Zároveň v některých pasážích celkem dobře vyobrazil logické stárnutí hlavního hrdiny, čímž alespoň trochu posunul jeho charakter.  Protože jinak tady posun nevidin prakticky žádný. Maximálně  od hořké komedie k nucené kriminálce s ještě nucenejsimi humornými prvky. Jen jsem to nějak odzíval  a ani Noiret mě tentokrát extra nenadchnul. (13.09.2020)

Skvělý film (oprostím se prosím určování žánrů), který v mých očí sráží skoro nulová návaznost na první díl a pak taky zápletka(y), kdy pořád někdo s někým "vyjebává". Né, že by člověk snad nerad viděl, jak naši malí zkorumpovaní policajti zase všechno přežijí a ještě si přitom nakapsují...ale méně je prostě někdy více. Nelekejte se prosím, nejsou to výtky, které by snad film činily nekoukatelným. To hodnocení je snad výmluvné ... (08.02.2010)